Nezbedné komiksy

Josef Lada

Když se řekne Lada, někteří si představí žigulíka. Mně však naskočí kocour Mikeš, kmotra liška a mí oblíbení Bubáci a hastrmani. Od teď si vždy rád připomenu i komiksy z Humoristických listů.

Záludné podvody, nepřejícnost, závist, zlomyslnost. Témata, která se prolínají většinou raných Ladových komiksů. Nevím, nakolik to bylo dáno dobou (zde otištěné seriály vycházely před rokem 1920), když ale nahlédnu pod pokličku současného dění ve společnosti, tak si říkám, že to máme nejspíš v krvi. Ale humor musí být i kdyby na chleba nebylo. A tak je Ladova štiplavá satira pronášena ústy domácích zvířátek, podobně jako se dnes generují vtipné memy k fotografiím na sociálních sítích. Pašíci, husy, krávy, psi i kočky a typicky boubelaté obličeje lidí, to vše jsou poznávací znaky Ladova rukopisu. Humorné standardy a nároky jsou dnes sice úplně jinde, přesto lze i v této "zvrácené" době ocenit poetiku Ladových venkovských anekdot. Tu dětinská fraška, nevinný vtípek a jinde zas trefná alegorie či jízlivý komentář.

Dishonored – hra, která většinu ostatních zbavila cti

Přišel jsem na to, že v oblasti stealth her trpím zvláštní schizofrenií. Hrozně moc mě láká něco takového hrát, ale vždy velmi brzo narazím na nechuť právě k těm herním mechanismům, které dělají ze stealth her stealth hru. Nesmyslná omezení, debilní chování nepřátel, neustálé čekání na ten správný okamžik a únavné opakování mise způsobené buď mou neobratností nebo zmateným gamedesignem a nejasným úkolem. A když se něco z výše uvedených důvodů pokazí, mise končí, protože jiné než autory vymyšlené řešení nefunguje.

Na druhou stranu je velmi lákavá tajuplná napínavá atmosféra a pocit toho, že se v herním světě děje ještě něco navíc, co funguje nezávisle na hráčově počínání. Rozhovory postav tvořící, kromě toho hlavního, doplňující periferní děj. Človíčci někam chodí a kdo ví, co tam dělají (jo a vím, že nic, ale ten pocit...).

Nezapomenutelné herní soundtracky #4 - Rayman Origins

Raymana má každý rád, teda až na mě. Toho blbečka, kterému ruce a chodidla visí ve vzduchu, protože mu někdo zapomněl přimalovat zbytek, jsem opravdu nesnášel. Hra to byla odpudivě barevná, hrály to holky, celkově to vypadalo jako kreslený seriál pro děti předškolního věku a kdybych to jen vyzkoušel, určitě bych u svých vrstevníků byl za podivína, který nemá koule na to, aby hrál pořádné řežby třeba KVEJKA. Takže zprávy o tom, že se připravuje nový díl této skákačky, mě nechávaly chladným. Vlastně nenechávaly, vadilo mi, že se na ten zjev budu muset dívat na stránkách časopisů a internetových herních magazínů.

Český komiks 1. poloviny 20. století

Helena Diesingová

„Jádro časopisů (jedná se o časopisy Junák a Vpřed, ale to samé dnes platí i o magazínu Crew a sborníku Aargh!), jak sama redakce přiznává, tvoří barvotiskové obrázky a seriály, které jsou největším lákadlem chlapců a dívek. Mluvit o výchově a literární hodnotě seriálu je velmi těžké, protože kde nic není, ani čert nebere. V různých zábavných časopisech pro malé i velké jsme se setkávali velmi často s tímto plevelem, který je nebezpečnější, než si kdo může myslit. Epická kostra je zde totiž vyjádřena dialogy jednajících osob, které jsou napsány hůlkovým písmem do jakýchsi obláčků, které vylétají jednajícím osobám z úst. Nehledě k tomu, že už tato okolnost musí působit jaksi slabomyslně, je tu ještě něco jiného. Autor si je obyčejně vědom toho, že obláčky obrázku krásy nepřidají, a proto lepí svůj text do nejmenších větiček a úsloví. Text je tedy oproštěn a zjednodušen na nejmenší míru. Vše potřebné vysvětlí obrázky. Někomu by se snad zdálo, že se tím vůbec nic nestane a že takový výtvor nemá na čtenáře vliv. Mohu však doložit ze své zkušenosti, jak nebezpečná je taková seriálová tvorba. (...) Mládež, která si navykla sytit se obrázkovými seriály, nechce číst vůbec hodnotné autory, poněvadž takové čtení je na rozdíl od tohoto velmi nepohodlné. (...) Mám zjištěno, že sedmdesát procent odběratelů takových časopisů z mého okolí cítí po dvou měsících odebírání živelný odpor k hodnotné literatuře.“ (nesmějte se, já okamžitě vyklízím knihovnu, mažu sbírku a skupuji díla Majakovského a Tolstoje doufajíc, že ještě není pozdě).

Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!

Lidé odjakživa rádi vytvářejí lehkovážné nálepky. Ti, kteří žijí v zemi zaslíbené, medem a strdím oplývající, si oblíbili obviňující označení Rus. Řeč je o nepříteli demokracie, o despotovi, který nás tvrdě potrestá za sebemenší projev svobodomyslnosti. Rus je vývozce prohnilého komunismu, záludný hokejista a nečestný alkoholik. Selhává zkrátka v oblastech, které jsou pro českého člověka tolik důležité. Pokud však na chvíli odvrátíme zrak zády mediálnímu světlu, dozvíme se, co nás nutí takto uvažovat. Není nad to, pro změnu otevřít knihu a vyslechnout Dmitrije Ivanoviče Něchljudova. Hrdina Tolstého románu Vzkříšení odhaluje romantické nitro zasazené do realistického prostředí faktu. Jeho touha změnit vlastní život a pomoci blízké ženě postupně přerůstá v uvědomělý zájem o stále širší okruh lidí bláznivého organismu carského Ruska. Pronáší zcela opačnou, biblicky orientovanou řeč: "Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem."

Jací jsou Simpsonovi v knize komiksů?

Víte, že kultovní seriál Matta Groeninga má své literární zpracování? Pokud ano, myslíte si, že předčí to televizní?

Osudy lidiček ze Springfieldu přímo zbožňuji. Přesto ležela kniha Simpsonovi: komiksové extrabuřty dlouhou dobu zapomenutá na místě, které nezbavuji prachu. Čím to může být? Zřejmě tím, že mě komiksy zkrátka nebaví a že od začátku nevěřím v nové podoby „velkého žlutého představení“. Nakonec jsem se přece jen pustil do čtení.

Sbírka vyšla v roce 2007 jako souhrn nejlepších kousků z první poloviny devadesátých let. Čtenáři je osobitým způsobem nabízeno žánrové klišé. Vědecký pokus přemění Homera na ještě nemotornějšího obra, který svou velikostí ohrožuje město. Bart si odpykává školní trest pobytem ve vězení, kde je nedopatřením pronásledován úhlavním nepřítelem Levákem Bobem. Společně s Lízou pak řeší detektivní případ zmizení uctívaného školního maskota. Marge stopuje Homerovu údajnou nevěru a klaun Šáša točí podprůměrný film.

Korn - osmnáct let zabitých Skrillexem

Psal se rok 1998, já měl 14 let a nevěděl co dál. Poslouchat hudbu a mít svůj styl začínalo být mezi vrstevníky cool. Což mě přivádí k otázce: Co jsme to tenkrát říkali, když cool nebylo? Nějak si nemůžu vzpomenout. Kdo ví, komentem odpoví...

Dospívání je složitá doba. Vše se řeší v komunitě přátel, rodina je prozatím mimo. To, že jsem ještě nedávno poslouchal šmouly nikomu samozřejmě říct nemůžu. Krátká doba euro diska taky není nic, čím by se mladý chlapec chtěl chlubit. Musel jsem přijít s něčím novým. Progresivním a rebelským. Takže co?

Alternativní výchova dětí v Japonsku: Namísto povinné školní docházky výuka střelby z kulometu

Ve svém předchozím článku jsem představil jeden z kultů dějin japonského filmu a japonské kultury obecně. Ačkoliv to z nadpisu tohoto článku není na první pohled zřejmé, o něčem podobném budu psát i nyní. Vzhledem k tomu by si mohl někdo nepochybně říct, že jde o nadpis mírně bulvární. Opak je však pravdou, o čemž se přesvědčíte sami, budete-li pokračovat ve čtení.

Ponoříte-li se do hlubin japonského filmu, velmi brzy zjistíte minimálně dvojí. Už po několika málo zhlédnutých snímcích si uvědomíte, že je filmografie této východoasijské země plná absurdit. To by jistě nebylo nic neobvyklého, protože s něčím takovým se zajisté setkáte i u filmů mnoha jiných zemí. K druhému zjištění dojdete nejspíš až později. Jakmile budete mít japonských filmů za sebou více, uvědomíte si, že v absolutním množství absurdních snímků, v poměru absurdních filmů k těm „normálním“, a ani v tom, jak snadno se tyto absurdní filmy v této zemi stávají populárními, nedokáže žádná jiná země konkurovat, což je zřejmě způsobeno odlišností japonského kulturního prostředí.

Nezapomenutelné herní soundtracky #3 – Grim Fandango

Na konci minulého dílu našeho/vašeho seriálu o nezapomenutelných herních soundtracích, které musí být občas vytaženy na světlo Boží a nejméně jednou poslechnuty, aby neupadly v zapomnění, jsem slíbil ,že se tentokrát budu věnovat této hudebně herní novinařině trochu seriózněji. Nyní to vypadá, že jsem lhal. Toť vše na úvod. Jen aby bylo jasno, na čem jsme. Kdo chce seriózní, inteligentně napsanou recenzi plnou odborných termínů z branže hudební a rozebírající každý song do těch nejmenších podrobností má prostě smůlu.

Chytřejší z vás už podle úvodního obrázku určitě poznali, o jaké hře se dnes budeme bavit. Pomalejší z vás to vyčetli z nadpisu a pro ty, kteří jsou úplně mimo, to tady napíšu znova. Grim Fandango. To znamená skok na naší pomyslné časové ose do roku 1998. 

Nezapomenutelné herní soundtracky #2 – Quake

Dnes se stejně jako v minulém díle vrátíme v čase do doby, kdy se psal rok 1996 a zrovna vycházel Quake(čti KVEJK). Že jste KVEJKA pařili a žádnou hudbu si nepamatujete? To se nedivím. Já sám si pamatuji, jak jsem KVEJKA pařil, a rozhodně tam žádná hudba nebyla. Vzpomínám si jen na řev pekelných stvůr, rachot hřebíků zabodávajících se do vojáků, a taky zvuk vystřeleného granátu z granátometu a jeho následné „cinkání“ o zem. Na takové věci se nezapomíná, ale hudba? Žádná.

Problém je v tom, že stejně jako většina tehdejších pařanů jsem měl KVEJKA „zpirátěného“ od kámoše na kupce disket, popřípadě „smahnutého“ na CD s další stovkou her. V tom případě je jasné, že jsem si hudbu, která je na originálním CD v běžných audio stopách (stopa 1 jsou data a ostatní stopy jsou audio tracky) vychutnat prostě nemohl. V dvaceti-megovém ripu prostě žádná hudba nebyla. Přesto jsem si KVEJKA celkem užil. Nejvíce si ovšem vybavuji „mulťák“, kdy jsme spojili se spolužákem z vedlejší ulice svoje počítače pomocí sériového kabelu a řezali to do sebe jak diví. I ve dvou to byla zábava a dalších pět lidí přihlíželo, protože propojit víc než 2 počítače „seriákem“ je nemožné, jak určitě všichni víte, a síťovou kartu tehdy neměl v desce integrovanou každý cucák jak je tomu dnes. No a tady bych ten článek mohl ukončit. Žádná hudba tam není, takže není o čem psát.

Nezapomenutelné herní soundtracky #1 – The Neverhood

Není tomu tak dávno, kdy mě ještě herní soundtracky nezajímaly. Vůbec. Prostě mě hudba v žádné hře nezaujala natolik, abych měl potřebu si jí pouštět i samostatně. Možná jsem prostě takové hry nehrál,nebojsem si i myslel, že vůbec něco jako poslouchatelný herní soundtrack neexistuje. Na tom už nezáleží. Stejně jako v oblasti filmů, kde jsem našel pár skrytých pokladů (např. Barbarella nebo Black Cat, WhiteCat) se nakonec pár herních soundtracků, které si občas pustím, našlo.

Jelikož jsem tak trochu retrofil, většina soundtracků popsaných v této minisérii bude pocházet, až na jednu výjimku, z let devadesátých. Můžu s jistotou napsat, že první soundrack, který změnil můj pohled na herní hudbu, byl The Neverhood. 

Kdo si náhodou na tuto hru nepamatuje, tak jen připomenu, že šlo o ztřeštěnou adventuru, s hlavním hrdinou jménem Klaymen. Hra byla celá vytvořená z hlíny pomocí tradiční ruční animace. Aby se hudba do hry hodila, musel být podobně ztřeštěný i soundtrack. A on opravdu je,to mi věřte.Celé album má na svědomí u nás asi celkem neznámý skladatel a lídr několika amerických kapel (Daniel Amos, Lost Dogs,…) Terry Scott Taylor. 

Je libo šňupec trolího nářezu?

Od doby, kdy sir Terry Pratchett servíroval svým čtenářům každý rok dva nové díly Zeměplochy, uběhlo už mnoho let. V poslední době je to dokonce ještě horší, protože zeměplošské romány vychází zhruba jednou za dva roky. Nechci zde spekulovat o tom, co tuto skutečnost způsobuje,[1] ale naopak vyjádřit vděčnost za to, že i přesto se máme stále na co těšit. Po dvou letech zde totiž díky úsilí Terryho Pratchetta (a rozhodně i pana Kantůrka) máme zcela nový příběh ze Zeměplochy, a jak je zvykem, opět se může honosit velmi podivným názvem – Šňupec (z ang. Snuff).

A o čem to vlastně tentokrát je? Příběh je na první pohled naprosto triviální – Sam Elánius jede se svou rodinkou (tj. s malým Samíkem a s mohutnou Sybilou) na dovolenou. Jelikož však jde o první dovolenou, na kterou si za svůj dlouhý život v Ankh-Morporku Elánius dovolil vyrazit, zcela mu uniká význam tohoto slova. Navíc odjíždí do rodinného sídla na venkov, což je pro něj slovo snad ještě neznámější. A tak si Elánius oboje přizpůsobí dle vlastních představ do podoby, která mu vyhovuje alespoň částečně lépe. Z venkova, což je nejnudnější místo, jaké si lze představit, učiní místo neuvěřitelně bohaté na události. A místo dovolené ho čeká práce. Mohlo by se tedy zdát, že se z toho stane něco na způsob filmu „Četník ve výslužbě“, opak je však pravdou. Elánius má k penzi velmi daleko, o čemž se na vlastní kůži přesvědčí mnoho postav z knihy. Takže vězte, že se nebudete nudit - sám Vetinari to zhodnotil takto: dočkáte se „spousty protiprávních akcí, šarvátek, honiček po souši i po moři, po vodách slaných i sladkých ...a samozřejmě pouštění větrů v sídlech mocných...“ (to poslední není pravda!). Mimo to se stanete svědky nevídaného intelektuálního pokroku malého Samíka, Elániova syna, jehož vědecké ambice na poli „hovínkologie“ jsou neuvěřitelné! Tolik tedy k obsahu.