Postglam 21. století ve filmech Davida Lynche

Na přelomu milénií vytvořil režisér David Lynch dva psychologické snímky spadající do pomyslné kategorie odkouzlení dvacátého prvního století, Lost Highway (1997) a Mulholland Drive (2001). První z nich vypráví o zkáze intimního vztahu, na jehož pozadí se jen nenápadně krčí úpadek většího celku. Ten druhý jde ještě dál, když odtajňuje obří společenský omyl a v něm zhroucený milenecký sen. Oba dva si vůči divákovi neberou servítky v tom, že se nepokoušejí o přízemní popisy objektivní reality ani o střízlivé výjevy subjektivního chápání světa. Místo toho napínají jeho otupělé konzumní vjemy ztvárněním lidských pocitů a myšlenek v rovině představ a snů.

Padesát velkých filosofických pravd a rad do života

Upozornění: Jedná se o velice nebezpečné rady, které je vhodnější brát smrtelně vážně.

Lidé mě často zoufale žádají o radu. Říkají: "Tel my, vot did ju sí! Frajere! Tel my! Dej mi! Dont brejk my, keriktr! Giv my enadr vykřičník!" Ptají se: "Arju Novak? Orarju Rodžr? Arju Jagr or Jegr or majstr Džegr? Arju Karel Jegrmajstr Džegr Havel? He? He? Arju samfink? Or nafink or vot? Giv my enadr fadrfakr, ju madrfakr fakink hekr!" Proto jim nyní odpovím prostřednictvím univerzální příručky, která zdatně převyšuje míru pravdivosti siderického kyvadla.

1) Budete-li u zubaře, zásadně odmítněte, aby vám strkal hadičky do zadku.
2) Až vás bude honit sto krvežíznivých vlků, hoďte jim nějaký časopis na čtení. To je zabaví.
3) Neutrální bytí mezi Coca Collou a Pepsi Collou je Kofola.
4) Naučte se být se svými myšlenkami i přesto, že vás nabádají k tomu, abyste hráli karty s Karlem Gottem.
5) Pokud budete někdy močit do pisóáru a pisoár vám oznámí, že máte malého, rozkopejte ho.
6) Pokud jste muž a kamarád se vám vyspí s matkou, vyspěte se za trest s jeho otcem.
7) Všichni lidi jsou koně.

O žertujícím světě

Společné sdílení žertujícího světa.

Literární hrdina Ludvík Jahn praví v Kunderově díle:

„Tak se to jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného.“

Vžijme se do jeho situace a pojďme po stopách silných pravd. Jedině tak nyní pochopíme předešlé prohlášení.

Německý heavy metal #0 - Úvod: Kravičky, prasata a Hobit

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Respektive tak dlouho se píše první díl seriálu o německých heavy metalových kapelách, až vyjde nové album Helloween a musí se začít znova. Pokud Vás ještě tato úvodní slova neodradila, s radostí můžete rozkliknout odkaz a pustit se do čtení úvodního, nultého dílu nového miniseriálu.

Dishonored – hra, která většinu ostatních zbavila cti

Přišel jsem na to, že v oblasti stealth her trpím zvláštní schizofrenií. Hrozně moc mě láká něco takového hrát, ale vždy velmi brzo narazím na nechuť právě k těm herním mechanismům, které dělají ze stealth her stealth hru. Nesmyslná omezení, debilní chování nepřátel, neustálé čekání na ten správný okamžik a únavné opakování mise způsobené buď mou neobratností nebo zmateným gamedesignem a nejasným úkolem. A když se něco z výše uvedených důvodů pokazí, mise končí, protože jiné než autory vymyšlené řešení nefunguje.

Na druhou stranu je velmi lákavá tajuplná napínavá atmosféra a pocit toho, že se v herním světě děje ještě něco navíc, co funguje nezávisle na hráčově počínání. Rozhovory postav tvořící, kromě toho hlavního, doplňující periferní děj. Človíčci někam chodí a kdo ví, co tam dělají (jo a vím, že nic, ale ten pocit...).

Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!

Lidé odjakživa rádi vytvářejí lehkovážné nálepky. Ti, kteří žijí v zemi zaslíbené, medem a strdím oplývající, si oblíbili obviňující označení Rus. Řeč je o nepříteli demokracie, o despotovi, který nás tvrdě potrestá za sebemenší projev svobodomyslnosti. Rus je vývozce prohnilého komunismu, záludný hokejista a nečestný alkoholik. Selhává zkrátka v oblastech, které jsou pro českého člověka tolik důležité. Pokud však na chvíli odvrátíme zrak zády mediálnímu světlu, dozvíme se, co nás nutí takto uvažovat. Není nad to, pro změnu otevřít knihu a vyslechnout Dmitrije Ivanoviče Něchljudova. Hrdina Tolstého románu Vzkříšení odhaluje romantické nitro zasazené do realistického prostředí faktu. Jeho touha změnit vlastní život a pomoci blízké ženě postupně přerůstá v uvědomělý zájem o stále širší okruh lidí bláznivého organismu carského Ruska. Pronáší zcela opačnou, biblicky orientovanou řeč: "Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem."

O velkých proslovech, slovenské lásce a oblekové kráse v objetí žlutého světa

Rozhodl jsem se, že opět po čase půjdu tak trochu stopami Václava Klause a podobně jako on popíšu své nedávné cestovatelské zážitky. Příležitost zajít si pokecat na pracovní pohovor mě zavedla až k „RegioJetu“ a následně po dlouhých pěti letech do Prahy.

Cesta zmíněným vlakem je skutečně levná. Zpáteční lístek z Ostravy do Prahy stojí 590 korun. Uvážíme-li, že „České dráhy“ chtějí za jednosměrnou cestu víc, než čtyři stovky, musíme dát „velkému žlutému zázraku“ za pravdu. Jen, co jsem na Svinově nastoupil a vše se dalo do pohybu, nestačil jsem chrochtat blahem. Dostal jsem zadarmo kávu, koupil si skvělý švestkový dortík za pouhých devět korun, k tomu všemu mi dal stevard „Průvodce žlutým servisem“ a časopis „Žlutý“.

Škola hrou aneb Jak jsem se těšil do školy

Velká sláva! Ovace ve stoje. Nechápavé tváře pomalejších spolužáků. Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zavaden pokrok. Bývalá místnost pro družinu a kroužky (kde jsem, jako malý klučina, kterému ještě nezačalo růst pubické ochlupení a nevěděl, že existuje hudba, chlast a ta tajemná vagína, jen tak mimochodem chodil na lidové tance a zpěvy, za což se teda už dnes nestydím, fakt ne, ee) byla předělána na poslední zázrak dobové techniky ve formě počítačové učebny. To jsem ještě taková krásná souvětí psát neuměl. A taky jsme doma neměli počítač. No a vzhledem k tomu, že mě bavil folklór, jsem znal jen minimum počítačem obdařených spolužáků.

Jeden kamarád měl šílenou matku a počítač, na kterém mohl hrát jen Strýčka Skrblíka. Z té se díky bugu, který způsoboval pád hry a vzhledem k tomu, že v té době hry ještě neměly savy, také začátek pěkně od znova, stála velmi adrenalinová záležitost. Vtip byl v tom, že tento bug byl v jednom levelu s bludištěm. Mladí kačeří svišti v něm chodili po jednotlivých obrazovkách a měli vždy na výběr dvě chodby vedoucí do další místnosti. Někdy v ní byla jáma, jindy truhla s pokladem. A co bylo nakonci? Těžko říct. Neboť v některé z náhodně generovaných místností byla právě ta hrůzubudící chyba. V pravo? Doleva? No Sofiina volba hadr....