Postglam 21. století ve filmech Davida Lynche

Na přelomu milénií vytvořil režisér David Lynch dva psychologické snímky spadající do pomyslné kategorie odkouzlení dvacátého prvního století, Lost Highway (1997) a Mulholland Drive (2001). První z nich vypráví o zkáze intimního vztahu, na jehož pozadí se jen nenápadně krčí úpadek většího celku. Ten druhý jde ještě dál, když odtajňuje obří společenský omyl a v něm zhroucený milenecký sen. Oba dva si vůči divákovi neberou servítky v tom, že se nepokoušejí o přízemní popisy objektivní reality ani o střízlivé výjevy subjektivního chápání světa. Místo toho napínají jeho otupělé konzumní vjemy ztvárněním lidských pocitů a myšlenek v rovině představ a snů.

Božský Bond biatlon 2012/2013

*
Nepovažuji se za fanouška klasického typu. Odvěké nacionalistické výlevy, záchvaty kolektivního optimismu a "pranýřování neúspěšných" chápu jako vrchol hlouposti a promrhávání už tak krátkého života. Občas je tu však to, co mi dává chuť přisednout k obrazovce a přát vítězství Čechům, nádherným ženám či charismatickým típkům. Ten živelný cit! Touha omezit složité peripetie vlastního života v jeden krátký dočasný příběh, v prostý vzorec vypočítaný během několika hodin. Ta chvilková hra se sebou samým, kterou v mezích ryzí intimity podstoupím a kterou po vypršení času odvrhnu jako nejšpinavější špínu.

Dříve mě při sledování zimních sportů nejvíce vábily příběhy klasického lyžování o osudech borců táhnoucích se do kopce klasickou technikou, letících jako vítr ze skokanského můstku nebo urputně bruslících vstříc cíli velkého závodu. S pomoci televizních kamer teď k vlastnímu údivu nejraději zakouším biatlon, sport, který mým očím dříve nelahodil. V duchu jsem vždy bědoval, kdo mě to zkouší se dřevy na nohou a malorážkou na zádech. Letošní zimní sezóna vše změnila.

Alternativní výchova dětí v Japonsku: Namísto povinné školní docházky výuka střelby z kulometu

Ve svém předchozím článku jsem představil jeden z kultů dějin japonského filmu a japonské kultury obecně. Ačkoliv to z nadpisu tohoto článku není na první pohled zřejmé, o něčem podobném budu psát i nyní. Vzhledem k tomu by si mohl někdo nepochybně říct, že jde o nadpis mírně bulvární. Opak je však pravdou, o čemž se přesvědčíte sami, budete-li pokračovat ve čtení.

Ponoříte-li se do hlubin japonského filmu, velmi brzy zjistíte minimálně dvojí. Už po několika málo zhlédnutých snímcích si uvědomíte, že je filmografie této východoasijské země plná absurdit. To by jistě nebylo nic neobvyklého, protože s něčím takovým se zajisté setkáte i u filmů mnoha jiných zemí. K druhému zjištění dojdete nejspíš až později. Jakmile budete mít japonských filmů za sebou více, uvědomíte si, že v absolutním množství absurdních snímků, v poměru absurdních filmů k těm „normálním“, a ani v tom, jak snadno se tyto absurdní filmy v této zemi stávají populárními, nedokáže žádná jiná země konkurovat, což je zřejmě způsobeno odlišností japonského kulturního prostředí.

Slepec jako superhrdina? Shintaro Katsu a jeho Zatóichi

Zatóichi (jap. 座頭市) – myslím, že tuto postavu slepého samuraje všichni moc dobře znáte. Zároveň se ale pravděpodobně nebudu mýlit, budu-li předpokládat, že její známost v našich krajích je zásluhou hlavně filmu Zatóichi z roku 2003, který má na svědomí známý japonský tvůrce Takeshi Kitano, jenž si v tomto snímku také zahrál hlavní roli. Jen málokdo u nás však ví, že tento film vznikl hlavně jako pocta pár let předtím zesnulému herci Shintaro Katsuovi, který se proslavil právě svou sérií hlavních rolí ve filmech o Zatóichim. Zároveň je překvapující, že v Japonsku je tomu naprosto jinak. Původní filmy o Zatóichim si totiž již velmi dlouho udržují status kultovnosti a nejspíš jen málokterý obyvatel této země by řekl, že o tomto díle nikdy neslyšel. Kitanův film byl tedy pouhou poctou, i když mezinárodně nepochybně mnohem úspěšnější.

Podzimní seriálová nadílka

Článek byl původně publikován 2. 9. 2012 na blogu Entertainment Deeply.

Jsem pohodlný člověk. Rád se večer svalím do křesla před televizní obrazovku, nejlépe s nějakým dobrým chroupáním po ruce, a pustím si oblíbený seriál. Nabídka tuzemských televizí je buď prachmizerná nebo, oproti zámořským a již zavedeným sériím, opožděná. A většinou mívá odpudivý dabing (což samozřejmě neplatí o Simpsonovic famílii, nehynoucí dabérské klasice). Pravdou je, že české televizní vysílání již pár let nesleduji vůbec, ale poplatky těm vyžírkům na Kavkách posílám stále. Jsem ochoten platit za vysílání soukromých kabelovek s kvalitní původní tvorbou, nejsem však ochoten platit za veřejnoprávní mišmaš pro masy. Bohužel, musím. Ale dost už o pomatené politice českých médií a vrhněme se s chutí na ten nadcházející seriálový maraton.