Čekání v mlze

před třemi dny: Začalo to tak nenápadně, až jsem si toho zpočátku vůbec nevšiml. Byl jsem doma a bylo takové ticho. Nikdo mi nepsal, nikdo nezazvonil. Seděl jsem v práci, ale nikdo nepřišel. Po cestě v noci domů jsem nikoho nepotkal. Asi náhoda, říkal jsem si.

Poslední dobou si okolí moc nevšímám. Mám co dělat sám se sebou. Stále zahleděný do sebe, hlavu plnou slov a zmatku. Byl jsem vlastně rád, že mě nic neruší. Jenže pak už toho bylo moc a ta samota mě začala štvát a i když jsem dělal všechno možné, nekončila.

Přijdu domů, v pokoji zakopnu o něco ležícího na zemi. Nevšímám si toho. Zapnu počítač, čekám. Počet vzkazů 0, počet emailů 0… Hledím na monitor. Nic dalšího mě nenapadá. Vypnu to. Jdu si lehnout a snažím se spát. Nejde to. Převaluju se v posteli. Je mi zima a potím se. Peřina je zmuchlaná a krátká. Stále mi tam něco chybí, ale nevím co. Zaposlouchám se do tikání hodin. Každé jejich klapnutí ukrojí kousek mého času. Času, který bych mohl strávit nějak lépe, jen vědět jak. Takhle mi to ale nedává vůbec žádný smysl.