Dishonored – hra, která většinu ostatních zbavila cti

Přišel jsem na to, že v oblasti stealth her trpím zvláštní schizofrenií. Hrozně moc mě láká něco takového hrát, ale vždy velmi brzo narazím na nechuť právě k těm herním mechanismům, které dělají ze stealth her stealth hru. Nesmyslná omezení, debilní chování nepřátel, neustálé čekání na ten správný okamžik a únavné opakování mise způsobené buď mou neobratností nebo zmateným gamedesignem a nejasným úkolem. A když se něco z výše uvedených důvodů pokazí, mise končí, protože jiné než autory vymyšlené řešení nefunguje.

Na druhou stranu je velmi lákavá tajuplná napínavá atmosféra a pocit toho, že se v herním světě děje ještě něco navíc, co funguje nezávisle na hráčově počínání. Rozhovory postav tvořící, kromě toho hlavního, doplňující periferní děj. Človíčci někam chodí a kdo ví, co tam dělají (jo a vím, že nic, ale ten pocit...).

Nezapomenutelné herní soundtracky #4 - Rayman Origins

Raymana má každý rád, teda až na mě. Toho blbečka, kterému ruce a chodidla visí ve vzduchu, protože mu někdo zapomněl přimalovat zbytek, jsem opravdu nesnášel. Hra to byla odpudivě barevná, hrály to holky, celkově to vypadalo jako kreslený seriál pro děti předškolního věku a kdybych to jen vyzkoušel, určitě bych u svých vrstevníků byl za podivína, který nemá koule na to, aby hrál pořádné řežby třeba KVEJKA. Takže zprávy o tom, že se připravuje nový díl této skákačky, mě nechávaly chladným. Vlastně nenechávaly, vadilo mi, že se na ten zjev budu muset dívat na stránkách časopisů a internetových herních magazínů.

Nezapomenutelné herní soundtracky #3 – Grim Fandango

Na konci minulého dílu našeho/vašeho seriálu o nezapomenutelných herních soundtracích, které musí být občas vytaženy na světlo Boží a nejméně jednou poslechnuty, aby neupadly v zapomnění, jsem slíbil ,že se tentokrát budu věnovat této hudebně herní novinařině trochu seriózněji. Nyní to vypadá, že jsem lhal. Toť vše na úvod. Jen aby bylo jasno, na čem jsme. Kdo chce seriózní, inteligentně napsanou recenzi plnou odborných termínů z branže hudební a rozebírající každý song do těch nejmenších podrobností má prostě smůlu.

Chytřejší z vás už podle úvodního obrázku určitě poznali, o jaké hře se dnes budeme bavit. Pomalejší z vás to vyčetli z nadpisu a pro ty, kteří jsou úplně mimo, to tady napíšu znova. Grim Fandango. To znamená skok na naší pomyslné časové ose do roku 1998. 

Nezapomenutelné herní soundtracky #2 – Quake

Dnes se stejně jako v minulém díle vrátíme v čase do doby, kdy se psal rok 1996 a zrovna vycházel Quake(čti KVEJK). Že jste KVEJKA pařili a žádnou hudbu si nepamatujete? To se nedivím. Já sám si pamatuji, jak jsem KVEJKA pařil, a rozhodně tam žádná hudba nebyla. Vzpomínám si jen na řev pekelných stvůr, rachot hřebíků zabodávajících se do vojáků, a taky zvuk vystřeleného granátu z granátometu a jeho následné „cinkání“ o zem. Na takové věci se nezapomíná, ale hudba? Žádná.

Problém je v tom, že stejně jako většina tehdejších pařanů jsem měl KVEJKA „zpirátěného“ od kámoše na kupce disket, popřípadě „smahnutého“ na CD s další stovkou her. V tom případě je jasné, že jsem si hudbu, která je na originálním CD v běžných audio stopách (stopa 1 jsou data a ostatní stopy jsou audio tracky) vychutnat prostě nemohl. V dvaceti-megovém ripu prostě žádná hudba nebyla. Přesto jsem si KVEJKA celkem užil. Nejvíce si ovšem vybavuji „mulťák“, kdy jsme spojili se spolužákem z vedlejší ulice svoje počítače pomocí sériového kabelu a řezali to do sebe jak diví. I ve dvou to byla zábava a dalších pět lidí přihlíželo, protože propojit víc než 2 počítače „seriákem“ je nemožné, jak určitě všichni víte, a síťovou kartu tehdy neměl v desce integrovanou každý cucák jak je tomu dnes. No a tady bych ten článek mohl ukončit. Žádná hudba tam není, takže není o čem psát.

Nezapomenutelné herní soundtracky #1 – The Neverhood

Není tomu tak dávno, kdy mě ještě herní soundtracky nezajímaly. Vůbec. Prostě mě hudba v žádné hře nezaujala natolik, abych měl potřebu si jí pouštět i samostatně. Možná jsem prostě takové hry nehrál,nebojsem si i myslel, že vůbec něco jako poslouchatelný herní soundtrack neexistuje. Na tom už nezáleží. Stejně jako v oblasti filmů, kde jsem našel pár skrytých pokladů (např. Barbarella nebo Black Cat, WhiteCat) se nakonec pár herních soundtracků, které si občas pustím, našlo.

Jelikož jsem tak trochu retrofil, většina soundtracků popsaných v této minisérii bude pocházet, až na jednu výjimku, z let devadesátých. Můžu s jistotou napsat, že první soundrack, který změnil můj pohled na herní hudbu, byl The Neverhood. 

Kdo si náhodou na tuto hru nepamatuje, tak jen připomenu, že šlo o ztřeštěnou adventuru, s hlavním hrdinou jménem Klaymen. Hra byla celá vytvořená z hlíny pomocí tradiční ruční animace. Aby se hudba do hry hodila, musel být podobně ztřeštěný i soundtrack. A on opravdu je,to mi věřte.Celé album má na svědomí u nás asi celkem neznámý skladatel a lídr několika amerických kapel (Daniel Amos, Lost Dogs,…) Terry Scott Taylor.