Zatóichi
(jap. 座頭市) – myslím, že tuto
postavu slepého samuraje všichni moc dobře znáte. Zároveň se ale pravděpodobně
nebudu mýlit, budu-li předpokládat, že její známost v našich krajích je zásluhou
hlavně filmu Zatóichi z roku 2003, který má na svědomí známý japonský
tvůrce Takeshi Kitano, jenž si v tomto snímku také zahrál hlavní roli. Jen
málokdo u nás však ví, že tento film vznikl hlavně jako pocta pár let předtím
zesnulému herci Shintaro Katsuovi, který se proslavil právě svou sérií hlavních
rolí ve filmech o Zatóichim. Zároveň je překvapující, že v Japonsku je
tomu naprosto jinak. Původní filmy o Zatóichim si totiž již velmi dlouho
udržují status kultovnosti a nejspíš jen málokterý obyvatel této země by řekl,
že o tomto díle nikdy neslyšel. Kitanův film byl tedy pouhou poctou, i když
mezinárodně nepochybně mnohem úspěšnější.
Situace
byla donedávna obdobná i u mě. Pamatuji si, že jsem Kitanovu verzi Zatóichiho
zhlédl prvně v jednom ostravském kině v době jeho premiéry. Film se
mi samozřejmě jako mnohým jiným divákům líbil, ale neměl jsem ani nejmenší
tušení, že by odkazoval k něčemu dřívějšímu ...a už vůbec ne, že k něcemu
tak slavnému. Jakmile jsem se ale začal zajímat o japonskou kulturu a japonský
film, nemohl jsem nenarazit na to, že první film o Zatóichi vznikl už v době,
kdy si Kitano nejspíš prožíval nejbouřlivější léta své puberty. Brzy jsem totiž
zjistil, že v letech 1962 – 1989 vzniklo o Zatóichim 26 veleúspěšných
celovečerních filmů a také seriál mající 100 dílů. Již zmíněný Shintaro Katsu
si nejen zahrál ve všech z nich ústřední roli, ale na mnoha z nich se
podílel i z pozice režiséra, producenta a hudebního skladatele (ostatně
Shintaro Katsu byl za svého života poměrně plodný hudební tvůrce... zejména
v oblasti žánru „Enka“).
Do
sledování Katsuových filmů jsem se pustil někdy zhruba před rokem. Po pár
dílech jsem nevěřil, že si filmy dokážou po celou dobu udržet vysokou úroveň.
Částečně to se to sice potvrdilo, neboť některé z filmů v průběhu série
patřilo pouze k průměru, nicméně přesto mohu říct, že to nejlepší z celé
série mě potkalo zhruba kolem dvacátého dílu, což je nepochybně zajímavé. Ačkoli
mě Katsuovy filmy naprosto nadchly, byl jsem rozhořčen tím, že je nikdo nezná
(což ovšem u nás s japonským filmem platí takřka obecně), takže jsem se
pustil do jejich překládání (zatím je přeložených 11 dílů, ale věřím, že brzy
zvládnu další). Samozřejmě ne proto, že bych věřil, že to přivede k sledování
davy lidí, ale spíše pro svůj vlastní dobrý pocit (a nepochybně i pro
prohloubení svých jazykových schopností).
A kdo
to vlastně ten Zatóichi je? Každý jistě ví, že je to slepý samuraj (či spíše
potulný slepý rónin a masér). Ačkoli mu jen málokdo v jeho umění zacházet
s mečem dokáže konkurovat (i takoví se ale v některých dílech našli),
rád o sobě říká, že to s mečem neumí. Svou zdatnost většinou vysvětluje
jako náhodu – když prostě dostane strach, začne kolem sebe plácat katanou, a
vždy všechny osoby stojící kolem sebe sejme. Už po prvním souboji, do kterého
se dostane, si však lze všimnout toho, že je tomu jinak. Jeho schopnosti jsou
neuvěřitelné ...nejenže je obtížné uvěřit, že je jimi nadán slepec, soudný
člověk by je neuvěřil ani člověku se zrakem bez vady (je ale pravdou, že sám
Zatóichi tuto schopnost připisuje právě své slepotě).
A tak
si Zatóichi chodí světem, od města k městu, od vesničky k vesničce.
Touží hlavně po klidu, ale skoro nikdy se mu ho nedostane. V každé epizodě
je zatažen do komplikovaných sporů, z nichž dokáže zřejmě nalézt cestu
pouze on. A když už to tak dobře umí s mečem, nelze se divit tomu, že jde
o cestu lemovanou spoustou krve, všemožných posekaných údů a hlav, ale také třeba velice kvalitním humorem. Vždy však
při tom stojí na straně dobra a bojuje proti zlu, ačkoli se neobtěžuje tím, že
by jedno či druhé definoval. I když je postava Zatóichiho omezena hlavně na
oblast filmu, lze jej chápat jako typického komiksového superhrdinu.
Série
filmů o Zatóichim ale rozhodně není pro každého. Myslím si, že se mnozí
potenciální diváci např. nedokážou přenést přes jeho „etickou dvojbarevnost“.
Na jedné straně stojí zlo, na které tvůrce jasně ukazuje, ale které nijak
nevymezuje. Na druhé pak dobro, které ztělesňuje hlavně sám Zatóichi. V tom
ho sice občas doplní i pár dalších postav, ale většinou se ukáže, že v podstatě
žádná z nich neoplývá takovou čistotou, jako on sám. Osobně se přes tento
prvek dokážu přenést – beru to jednoduše tak, že Zatóichi nehájí nějaké Dobro,
které by bylo nutné definovat, ale jde sleduje svůj vlastní pocit. To je
samozřejmě ve spojení s jeho schopnostmi děsivé, ale o to lepší jsou pak
mé zážitky ze sledování.
Mnohé
také může po několika dílech odlákat jistá jednotvárnost, která tuto sérii
charakterizuje. Katsuovi a dalším tvůrcům se prostě osvědčily jisté prvky, z nichž
se následně staly stereotypy, které po čase v jistém smyslu ve svém
působení ztratily na síle. Tohle je ovšem podle mě pochopitelné – něčím podobným
se ostatně mohou pochlubit např. mnohem známější filmy s Jamesem Bondem,
jehož některé činy a projevy se staly během několika desetiletí značkou, která
z Bonda dělá Bonda. Máte-li tedy rádi tuto postavu, ani Zatoichi vás tímto
neodradí.
Daredevil by Zatóichimu dal na budku :)
OdpovědětVymazatKaždopádně, za překlady klobouk dolů.