Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!

Lidé odjakživa rádi vytvářejí lehkovážné nálepky. Ti, kteří žijí v zemi zaslíbené, medem a strdím oplývající, si oblíbili obviňující označení Rus. Řeč je o nepříteli demokracie, o despotovi, který nás tvrdě potrestá za sebemenší projev svobodomyslnosti. Rus je vývozce prohnilého komunismu, záludný hokejista a nečestný alkoholik. Selhává zkrátka v oblastech, které jsou pro českého člověka tolik důležité. Pokud však na chvíli odvrátíme zrak zády mediálnímu světlu, dozvíme se, co nás nutí takto uvažovat. Není nad to, pro změnu otevřít knihu a vyslechnout Dmitrije Ivanoviče Něchljudova. Hrdina Tolstého románu Vzkříšení odhaluje romantické nitro zasazené do realistického prostředí faktu. Jeho touha změnit vlastní život a pomoci blízké ženě postupně přerůstá v uvědomělý zájem o stále širší okruh lidí bláznivého organismu carského Ruska. Pronáší zcela opačnou, biblicky orientovanou řeč: "Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem."

Situace ruských lidí

Motivem knihy je Spencerova filosofie zpochybňující v kontextu druhé poloviny devatenáctého století soukromé vlastnictví půdy. Vycházejme jednoduše z předpokladu, že obdělávání statků mělo svou podobu, dokud vše neovládl bohatý pán dvora. Ten vysvětlil, že vše patří jemu. Levně nakoupil, draze prodal a nechal druhé napospas při nedostatku životních zdrojů. Důsledkem je, že někteří lidé žijí dál na chudobném venkově a jiní marně zkouší štěstí ve městě. V bídě okrádají, vraždí a vyrábí nelegálně alkohol. Mnoho z nich je proto zatýkáno. Chudí i bohatí odbojáři protestují proti vykořisťování. Požadují svobodu a důstojný život pro obyčejného člověka. Většinou končí z politických důvodů rovněž za mřížemi. Mnozí chápou odsouzené jako lumpy s vrozeným sklonem ke špatnosti. Úděl jim komplikují a souhlasí s trestem, nikoli s odpuštěním. Neuvědomují si přitom, jak málo by v této chudé společnosti stačilo, aby byli sami potrestáni.

Hrdinovo prozření

Něchljudov se během zachraňování Jekatěriny Maslovové postupně seznamuje s nejrůznějšími sférami ruského života. Zjišťuje, že v rámci soudnictví je možno poslat člověka do vyhnanství, na nucené práce či na smrt díky administrativní chybě, kdy do kolonky Zabití není připsáno bez vražedného úmyslu. Přichází na to, že pokud verdikt padl, nikoho už omyl nezajímá jako podstatná lidská věc, nýbrž pouze jako možný předmět budoucího soudního jednání u vyšší instance. Naplno vystřízliví ze svého předchozího života, v němž dováděl se ženami, kochal se prázdnými salónními úsměvy a líbal ruce nadřízeným. Prokoukne právníky, vojáky, pokrytecké církevní kazatele a jinou elitu, která žije ze dne na den vykonáváním své práce, aniž by se kriticky zamyslela. Poznává starostlivé vězně snažící se v nelichotivých podmínkách smysluplně růst, ale také trestané revolucionáře přeměňující boj za spravedlnost v sobecké osobní kázání.

Nadčasovost díla

Tolstoj napsal o člověku chránícím duchovno před světskou dekadencí. Jeho humanismus vychází z upřímné křesťanské víry. Upřímnost můžeme hledat na různých místech, například v zárodcích komunismu, křesťanství nebo jiných filosofií. Ty v mnohém usilovaly o člověka v první i druhé osobě. V praxi se však vše přeměnilo v arogantní pravdu. Komunismus vytvořil ze snahy o lepší život diktaturu proletariátu, křesťanství ze starosti o všudypřítomné dobro církevní tresty, upalování nebo prodávání odpustků. Autor promlouval na konci devatenáctého století. Jeho kritika však může být poučná i pro dnešní dobu plnou bezohledných pravd „kapitalistického dobra“. Ty sice nezpůsobují, že chodíme za svůj názor do vězení, ale zaručují, že naše postoje nemají žádnou váhu, vymykají-li se hlavnímu proudu.

O nálepkách

Hloupneme příliš častým sledováním mediálních pořadů. Neustále posuzujeme dobro a zlo pomocí bezduchých televizních nálepek. Nepokoušíme se o odhalení složitějších souvislostí. Pravdy, které udržujeme při životě, jsou přehnaně urputné, sebejisté a netolerantní. Jak konkrétně vypadají? Například takto: "Komunismus je špatný! Prostě je! Umírali lidé!" Zeptám se:" A co humanismus a starost o lidi, ze které vzešel?" Odpověď: "To je jedno! Zkrátka je špatný! Dnes si můžu dělat, co chci a nikomu nic nedlužím! Nevěřím ani křesťanství! To jsou přece lži! Pravdou je moje zaměstnání a moje barevná televize!" Další arogantní pravdy? Tak například: "Šárka Záhrobská je rozmazlená! Všichni politici jsou zlí! Kapitán potápějící se italské lodi je padouch! Všechny ženy jsou potvory hrající své manipulativní hry! Všichni muži jsou sobci myslící jen na sex!" Anebo: "Všichni Rusové jsou špatní!"

Já však odpovídám: "Ne! Našel jsem mezi Rusy krásného člověka. Objevil jsem Tolstého. "Krása lidí nezávisí na nálepce. Spočívá v nepotlačování a mírném souzení druhých. Uvědomme si, že každý názor stojí na křehkých základech, v nichž se hrdě ukazuje pro život důležitá víra. Ta však společnou definitivní pravdu nikdy neodhalí. Z čeho tak usuzuji? Nejspíše z vlastního pocitu viny. A kdo je bez viny, ať první hodí kamenem.

Lev Nikolajevič Tolstoj - Vzkříšení. 17. vyd. Praha: Odeon, 1967. 412 s.

• Článek původně vyšel na této adrese:  http://www.studentpoint.cz/261-nazory-komentare/8836-kdo-je-bez-viny-at-prvni-hodi-kamenem#.UJZYI2_Qeuq