Korn - osmnáct let zabitých Skrillexem

Psal se rok 1998, já měl 14 let a nevěděl co dál. Poslouchat hudbu a mít svůj styl začínalo být mezi vrstevníky cool. Což mě přivádí k otázce: Co jsme to tenkrát říkali, když cool nebylo? Nějak si nemůžu vzpomenout. Kdo ví, komentem odpoví...

Dospívání je složitá doba. Vše se řeší v komunitě přátel, rodina je prozatím mimo. To, že jsem ještě nedávno poslouchal šmouly nikomu samozřejmě říct nemůžu. Krátká doba euro diska taky není nic, čím by se mladý chlapec chtěl chlubit. Musel jsem přijít s něčím novým. Progresivním a rebelským. Takže co?

Kazeta. Strana A: 666 Paradoxx. A na druhou stranu mi kamarád nahrál pár ukázek. Marilyn Manson, Limp Bizkit a nějací Korn s divným „r“. Na šok, ať už je jakýkoliv, si musí tělo vždycky chvilku zvykat. Ale co, stálo to za to.

Na začátku byla kapela L.A.P.D., která nahrála jedno skoro album, jedno celé album a jednu kompilaci a pak se rozpadla, nebo lépe se přetransformovala, v kapelu Korn. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že v roce 1994 vydali své první bezejmenné album a pak v roce 1996 album Life is peachy. To, že kapela za obě alba dostala v Americe dvě platinové desky, mi bylo úplně fuk. Problémy mi začaly právě až o dva roky později, protože vyšla deska Follow the leader (5x platinová deska v USA, první místo v prestižní americké singlové hitparádě Billboard 200) a zničeho nic mi do života vrazil nu-metal a kapsáče!

Toto album odstartovalo hvězdnou kariéru Korn. V televizi běžela TV online show, kapala měla na svou dobu obrovské turné, konaly se autogramiády a konference s fanoušky. Dokonce založili svůj vlastní festival Family Values Tour. Klip k písní „Freak on the leash“ vyhrál cenu Grammy za videoklip roku a obdržel devět nominací v MTV Video music awards snad ve všech možných kategoriích. A to jsem ani netušil, že jich mají tolik! Video of the Year (videoklip roku), Best Rock Video (nejlepší rockový videoklip), Breakthrough Video (průlomový videoklip), Best Direction (nejlepší režie), Best Special Effects (nejlepší speciální efekty), Best Cinematography (nejlepší kamera), Best Editing (nejlepší střih) a Viewer's Choice (cena diváků). Nakonec teda vyhrál jen dvě: nejlepší rockový klip a nejlepší střih. Klip režíroval poměrně slavný komiksový autor Todd McFarlane, který má kromě jiných na kontě práci na Spidermanovi nebo Spawnovi.

Asi nikoho nepřekvapí, že nejvýraznější osobou Kornů byl a je zpěvák Jonathan Davis. Mikina Adidas, skotský kilt a dudy, ukňouraný hlas. Co na tom, že na živo je to běs. V době, kdy ještě emo nebylo emo, se nám snažil svým typicky naléhavým způsobem vyprávět hlubokomyslné příběhy o tom, jak jej v mládí znásilňoval strejda, rodiče ho neměli rádi a má astma tak silné, že ho několikrát museli hospitalizovat. A to už ani nemluvím o jeho silných alergiích na psy, kočky, prach, trávu a kdo ví, co ještě. Jo a taky je jeho oblíbená barva fialová, má rád vůni kůže, zřídka jí maso, miluje kapelu Duran Duran a kouše si nehty. Tak je jasné, že z něj nemohlo vyrůst nic normálního...

Mám docela silné podezření, že by to s námi bylo ještě horší, kdybychom těm textům rozuměli. Takhle mezi naše favority patřila zejména skladba „Reclaim my place“ jen proto, že se v textu několikrát dokola křičí What the fuck?!?

Vzpomínám si, že už jinde zmiňovaná paní třídní učitelka utrpěla poměrně velký šok, když nás viděla „tancovat“ na tuto skladbu na školním výletě. Zbledla, nějakou dobu se pak tvářila velmi nechápavě, a pak se jen smála a smála a my si mysleli, jaká je to stará škeble, co to prostě nechápe. Totiž ke Korn patřil celkem specifický druh tanečku, stejně jako k Las Ketchup a Los del Rio. Takový tanečník se skloní jako medvěd až k zemi, přidřepne a začne máchat hlavou nahoru a dolů a nohama vykopávat nedbaje na okolí a další taneční partnery. Dnes musím beze studu říct, že bych takové nasazení jako kdysi nepřežil. V této pozici jsem strávil drtivou většinu víkendových večerů a dnes mě bolí za krkem, jen si na to vzpomenu.

Musím se opravdu bez mučení přiznat, že poslední albem, které jsem opravdu slyšel skrz na skrz, byl následující kousek Issues (3x platinová v USA). Tehdá bylo kolem něho pěkné haló. Psali o tom snad i v brávíčku. MTV uspořádala soutěž, diváci posílali své návrhy obálky alba a po vydání kapela uspořádala jako první rocková kapela živý koncert ve slavném divadle Apollo Theatre v New Yorku, kde odehrála na živo celé album tak, jak je na CD. Dokonce jeden můj kamarád se do něj (do alba) zamiloval tak moc, že snad půl roku neposlouchal nic jiného! Bohužel do dnes nemůžu bez pochyb říct, že to na něm nezanechalo žádné následky. 

Pak přišlo Untouchables. Fanoušky i kritiky opěvované album, nicméně prodeje byly relativně mizerné. Kapela potvrdila už na předešlém kousku postupující odklon od hiphopových prvků a navíc přidala hromadu kytarových efektů a smyčcové nástroje. Řekl bych, že tímto Korn vnáší do již trochu ošuňtělé škatulky nu-metalu trochu alternativy.

No a pak jsem z Kornů trochu vyrostl. Zjistil jsem, že je hned za rohem další hromada opravdu kvalitní hudby a přestal jsem je intenzivně sledovat. Následující alba See You on the Other Side a Remember Who You Are mi splývají do jednoho chumlu a podle všeho v tom nejsem sám. Původní fanoušci, stejně jako já, přešli jinam a noví se stejně spíše vraceli ke starším. Ještě dnes mě hřeje u srdce, když vidím před základní školou děcka v mikinách Follow the leader. Rád bych ale přece jen z toho chumlu vyzdvihl skladbu „Twisted Transistor“ a to zejména díky skvělému a vtipnému klipu, kde hvězdy hip-hopu jako Xzibit nebo Snoop Dog parodují kapelu Korn a jde jim to velmi dobře.

A jak to vypadá dnes? Kapela lehce změnila osazenstvo. Zůstal Jonathan, Munky, Fieldy a do party nastoupil nový bubeník Ray Luzier. Společně koncem roku 2011 vydali momentálně poslední album The Path of Totality. A jaké je? Divné. Vypadá to, že se kapela snažila za každou cenu přijít s něčím novým. A tomuto záměru se nemůžeme po osmnácti letech divit. Typický zvuk Korn je zde ořezán skoro na dřeň, zůstal jen specifický zpěv a zbytek je našpikován moderním dupstepem, drum and basem a dokonce snad i electro housem. Na produkci spolupracoval mimo jiné Skrillex (kterého mám opravdu rád, ale mám pocit, že je poslední dobou všude, od her po reklamu na vložky a začíná to být docela nuda). A výsledek zní rozpačitě. Prvoplánově. Jediná výrazná skladba je „Narcissistic Cannibal“ a to je zoufale málo. Upřímně doufám, že to byla jen odbočka stranou a příště si vzpomenou na své kořeny.

A co říct závěrem? Na hrdiny z dětství by se nemělo zapomínat. A já určitě nebudu. Zvlášť také proto, že na rozdíl od zmiňovaných šmoulů, si Korn pustím i dnes. Hutná rytmika a drtící kytarové rify mě nepřestanou bavit nikdy. S láskou vzpomínám na doby, kdy bylo všechno tak krásně jednoduché a jediné, co nám ke štěstí stačilo, bylo stát na parketu v té pro mě dnes srandovní pozici a křičet z plných plic.

Takže?

Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
Da boom na da mmm dum na ema
GO!