O velkých proslovech, slovenské lásce a oblekové kráse v objetí žlutého světa

Rozhodl jsem se, že opět po čase půjdu tak trochu stopami Václava Klause a podobně jako on popíšu své nedávné cestovatelské zážitky. Příležitost zajít si pokecat na pracovní pohovor mě zavedla až k „RegioJetu“ a následně po dlouhých pěti letech do Prahy.

Cesta zmíněným vlakem je skutečně levná. Zpáteční lístek z Ostravy do Prahy stojí 590 korun. Uvážíme-li, že „České dráhy“ chtějí za jednosměrnou cestu víc, než čtyři stovky, musíme dát „velkému žlutému zázraku“ za pravdu. Jen, co jsem na Svinově nastoupil a vše se dalo do pohybu, nestačil jsem chrochtat blahem. Dostal jsem zadarmo kávu, koupil si skvělý švestkový dortík za pouhých devět korun, k tomu všemu mi dal stevard „Průvodce žlutým servisem“ a časopis „Žlutý“.

Slepec jako superhrdina? Shintaro Katsu a jeho Zatóichi

Zatóichi (jap. 座頭市) – myslím, že tuto postavu slepého samuraje všichni moc dobře znáte. Zároveň se ale pravděpodobně nebudu mýlit, budu-li předpokládat, že její známost v našich krajích je zásluhou hlavně filmu Zatóichi z roku 2003, který má na svědomí známý japonský tvůrce Takeshi Kitano, jenž si v tomto snímku také zahrál hlavní roli. Jen málokdo u nás však ví, že tento film vznikl hlavně jako pocta pár let předtím zesnulému herci Shintaro Katsuovi, který se proslavil právě svou sérií hlavních rolí ve filmech o Zatóichim. Zároveň je překvapující, že v Japonsku je tomu naprosto jinak. Původní filmy o Zatóichim si totiž již velmi dlouho udržují status kultovnosti a nejspíš jen málokterý obyvatel této země by řekl, že o tomto díle nikdy neslyšel. Kitanův film byl tedy pouhou poctou, i když mezinárodně nepochybně mnohem úspěšnější.

Škola hrou aneb Jak jsem se těšil do školy

Velká sláva! Ovace ve stoje. Nechápavé tváře pomalejších spolužáků. Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zavaden pokrok. Bývalá místnost pro družinu a kroužky (kde jsem, jako malý klučina, kterému ještě nezačalo růst pubické ochlupení a nevěděl, že existuje hudba, chlast a ta tajemná vagína, jen tak mimochodem chodil na lidové tance a zpěvy, za což se teda už dnes nestydím, fakt ne, ee) byla předělána na poslední zázrak dobové techniky ve formě počítačové učebny. To jsem ještě taková krásná souvětí psát neuměl. A taky jsme doma neměli počítač. No a vzhledem k tomu, že mě bavil folklór, jsem znal jen minimum počítačem obdařených spolužáků.

Jeden kamarád měl šílenou matku a počítač, na kterém mohl hrát jen Strýčka Skrblíka. Z té se díky bugu, který způsoboval pád hry a vzhledem k tomu, že v té době hry ještě neměly savy, také začátek pěkně od znova, stála velmi adrenalinová záležitost. Vtip byl v tom, že tento bug byl v jednom levelu s bludištěm. Mladí kačeří svišti v něm chodili po jednotlivých obrazovkách a měli vždy na výběr dvě chodby vedoucí do další místnosti. Někdy v ní byla jáma, jindy truhla s pokladem. A co bylo nakonci? Těžko říct. Neboť v některé z náhodně generovaných místností byla právě ta hrůzubudící chyba. V pravo? Doleva? No Sofiina volba hadr....

Nezapomenutelné herní soundtracky #2 – Quake

Dnes se stejně jako v minulém díle vrátíme v čase do doby, kdy se psal rok 1996 a zrovna vycházel Quake(čti KVEJK). Že jste KVEJKA pařili a žádnou hudbu si nepamatujete? To se nedivím. Já sám si pamatuji, jak jsem KVEJKA pařil, a rozhodně tam žádná hudba nebyla. Vzpomínám si jen na řev pekelných stvůr, rachot hřebíků zabodávajících se do vojáků, a taky zvuk vystřeleného granátu z granátometu a jeho následné „cinkání“ o zem. Na takové věci se nezapomíná, ale hudba? Žádná.

Problém je v tom, že stejně jako většina tehdejších pařanů jsem měl KVEJKA „zpirátěného“ od kámoše na kupce disket, popřípadě „smahnutého“ na CD s další stovkou her. V tom případě je jasné, že jsem si hudbu, která je na originálním CD v běžných audio stopách (stopa 1 jsou data a ostatní stopy jsou audio tracky) vychutnat prostě nemohl. V dvaceti-megovém ripu prostě žádná hudba nebyla. Přesto jsem si KVEJKA celkem užil. Nejvíce si ovšem vybavuji „mulťák“, kdy jsme spojili se spolužákem z vedlejší ulice svoje počítače pomocí sériového kabelu a řezali to do sebe jak diví. I ve dvou to byla zábava a dalších pět lidí přihlíželo, protože propojit víc než 2 počítače „seriákem“ je nemožné, jak určitě všichni víte, a síťovou kartu tehdy neměl v desce integrovanou každý cucák jak je tomu dnes. No a tady bych ten článek mohl ukončit. Žádná hudba tam není, takže není o čem psát.

Podzimní seriálová nadílka

Článek byl původně publikován 2. 9. 2012 na blogu Entertainment Deeply.

Jsem pohodlný člověk. Rád se večer svalím do křesla před televizní obrazovku, nejlépe s nějakým dobrým chroupáním po ruce, a pustím si oblíbený seriál. Nabídka tuzemských televizí je buď prachmizerná nebo, oproti zámořským a již zavedeným sériím, opožděná. A většinou mívá odpudivý dabing (což samozřejmě neplatí o Simpsonovic famílii, nehynoucí dabérské klasice). Pravdou je, že české televizní vysílání již pár let nesleduji vůbec, ale poplatky těm vyžírkům na Kavkách posílám stále. Jsem ochoten platit za vysílání soukromých kabelovek s kvalitní původní tvorbou, nejsem však ochoten platit za veřejnoprávní mišmaš pro masy. Bohužel, musím. Ale dost už o pomatené politice českých médií a vrhněme se s chutí na ten nadcházející seriálový maraton.

Čekání v mlze

před třemi dny: Začalo to tak nenápadně, až jsem si toho zpočátku vůbec nevšiml. Byl jsem doma a bylo takové ticho. Nikdo mi nepsal, nikdo nezazvonil. Seděl jsem v práci, ale nikdo nepřišel. Po cestě v noci domů jsem nikoho nepotkal. Asi náhoda, říkal jsem si.

Poslední dobou si okolí moc nevšímám. Mám co dělat sám se sebou. Stále zahleděný do sebe, hlavu plnou slov a zmatku. Byl jsem vlastně rád, že mě nic neruší. Jenže pak už toho bylo moc a ta samota mě začala štvát a i když jsem dělal všechno možné, nekončila.

Přijdu domů, v pokoji zakopnu o něco ležícího na zemi. Nevšímám si toho. Zapnu počítač, čekám. Počet vzkazů 0, počet emailů 0… Hledím na monitor. Nic dalšího mě nenapadá. Vypnu to. Jdu si lehnout a snažím se spát. Nejde to. Převaluju se v posteli. Je mi zima a potím se. Peřina je zmuchlaná a krátká. Stále mi tam něco chybí, ale nevím co. Zaposlouchám se do tikání hodin. Každé jejich klapnutí ukrojí kousek mého času. Času, který bych mohl strávit nějak lépe, jen vědět jak. Takhle mi to ale nedává vůbec žádný smysl.

 

Nezapomenutelné herní soundtracky #1 – The Neverhood

Není tomu tak dávno, kdy mě ještě herní soundtracky nezajímaly. Vůbec. Prostě mě hudba v žádné hře nezaujala natolik, abych měl potřebu si jí pouštět i samostatně. Možná jsem prostě takové hry nehrál,nebojsem si i myslel, že vůbec něco jako poslouchatelný herní soundtrack neexistuje. Na tom už nezáleží. Stejně jako v oblasti filmů, kde jsem našel pár skrytých pokladů (např. Barbarella nebo Black Cat, WhiteCat) se nakonec pár herních soundtracků, které si občas pustím, našlo.

Jelikož jsem tak trochu retrofil, většina soundtracků popsaných v této minisérii bude pocházet, až na jednu výjimku, z let devadesátých. Můžu s jistotou napsat, že první soundrack, který změnil můj pohled na herní hudbu, byl The Neverhood. 

Kdo si náhodou na tuto hru nepamatuje, tak jen připomenu, že šlo o ztřeštěnou adventuru, s hlavním hrdinou jménem Klaymen. Hra byla celá vytvořená z hlíny pomocí tradiční ruční animace. Aby se hudba do hry hodila, musel být podobně ztřeštěný i soundtrack. A on opravdu je,to mi věřte.Celé album má na svědomí u nás asi celkem neznámý skladatel a lídr několika amerických kapel (Daniel Amos, Lost Dogs,…) Terry Scott Taylor. 

Je libo šňupec trolího nářezu?

Od doby, kdy sir Terry Pratchett servíroval svým čtenářům každý rok dva nové díly Zeměplochy, uběhlo už mnoho let. V poslední době je to dokonce ještě horší, protože zeměplošské romány vychází zhruba jednou za dva roky. Nechci zde spekulovat o tom, co tuto skutečnost způsobuje,[1] ale naopak vyjádřit vděčnost za to, že i přesto se máme stále na co těšit. Po dvou letech zde totiž díky úsilí Terryho Pratchetta (a rozhodně i pana Kantůrka) máme zcela nový příběh ze Zeměplochy, a jak je zvykem, opět se může honosit velmi podivným názvem – Šňupec (z ang. Snuff).

A o čem to vlastně tentokrát je? Příběh je na první pohled naprosto triviální – Sam Elánius jede se svou rodinkou (tj. s malým Samíkem a s mohutnou Sybilou) na dovolenou. Jelikož však jde o první dovolenou, na kterou si za svůj dlouhý život v Ankh-Morporku Elánius dovolil vyrazit, zcela mu uniká význam tohoto slova. Navíc odjíždí do rodinného sídla na venkov, což je pro něj slovo snad ještě neznámější. A tak si Elánius oboje přizpůsobí dle vlastních představ do podoby, která mu vyhovuje alespoň částečně lépe. Z venkova, což je nejnudnější místo, jaké si lze představit, učiní místo neuvěřitelně bohaté na události. A místo dovolené ho čeká práce. Mohlo by se tedy zdát, že se z toho stane něco na způsob filmu „Četník ve výslužbě“, opak je však pravdou. Elánius má k penzi velmi daleko, o čemž se na vlastní kůži přesvědčí mnoho postav z knihy. Takže vězte, že se nebudete nudit - sám Vetinari to zhodnotil takto: dočkáte se „spousty protiprávních akcí, šarvátek, honiček po souši i po moři, po vodách slaných i sladkých ...a samozřejmě pouštění větrů v sídlech mocných...“ (to poslední není pravda!). Mimo to se stanete svědky nevídaného intelektuálního pokroku malého Samíka, Elániova syna, jehož vědecké ambice na poli „hovínkologie“ jsou neuvěřitelné! Tolik tedy k obsahu.