Dishonored – hra, která většinu ostatních zbavila cti

Přišel jsem na to, že v oblasti stealth her trpím zvláštní schizofrenií. Hrozně moc mě láká něco takového hrát, ale vždy velmi brzo narazím na nechuť právě k těm herním mechanismům, které dělají ze stealth her stealth hru. Nesmyslná omezení, debilní chování nepřátel, neustálé čekání na ten správný okamžik a únavné opakování mise způsobené buď mou neobratností nebo zmateným gamedesignem a nejasným úkolem. A když se něco z výše uvedených důvodů pokazí, mise končí, protože jiné než autory vymyšlené řešení nefunguje.

Na druhou stranu je velmi lákavá tajuplná napínavá atmosféra a pocit toho, že se v herním světě děje ještě něco navíc, co funguje nezávisle na hráčově počínání. Rozhovory postav tvořící, kromě toho hlavního, doplňující periferní děj. Človíčci někam chodí a kdo ví, co tam dělají (jo a vím, že nic, ale ten pocit...).

Nezapomenutelné herní soundtracky #4 - Rayman Origins

Raymana má každý rád, teda až na mě. Toho blbečka, kterému ruce a chodidla visí ve vzduchu, protože mu někdo zapomněl přimalovat zbytek, jsem opravdu nesnášel. Hra to byla odpudivě barevná, hrály to holky, celkově to vypadalo jako kreslený seriál pro děti předškolního věku a kdybych to jen vyzkoušel, určitě bych u svých vrstevníků byl za podivína, který nemá koule na to, aby hrál pořádné řežby třeba KVEJKA. Takže zprávy o tom, že se připravuje nový díl této skákačky, mě nechávaly chladným. Vlastně nenechávaly, vadilo mi, že se na ten zjev budu muset dívat na stránkách časopisů a internetových herních magazínů.

Český komiks 1. poloviny 20. století

Helena Diesingová

„Jádro časopisů (jedná se o časopisy Junák a Vpřed, ale to samé dnes platí i o magazínu Crew a sborníku Aargh!), jak sama redakce přiznává, tvoří barvotiskové obrázky a seriály, které jsou největším lákadlem chlapců a dívek. Mluvit o výchově a literární hodnotě seriálu je velmi těžké, protože kde nic není, ani čert nebere. V různých zábavných časopisech pro malé i velké jsme se setkávali velmi často s tímto plevelem, který je nebezpečnější, než si kdo může myslit. Epická kostra je zde totiž vyjádřena dialogy jednajících osob, které jsou napsány hůlkovým písmem do jakýchsi obláčků, které vylétají jednajícím osobám z úst. Nehledě k tomu, že už tato okolnost musí působit jaksi slabomyslně, je tu ještě něco jiného. Autor si je obyčejně vědom toho, že obláčky obrázku krásy nepřidají, a proto lepí svůj text do nejmenších větiček a úsloví. Text je tedy oproštěn a zjednodušen na nejmenší míru. Vše potřebné vysvětlí obrázky. Někomu by se snad zdálo, že se tím vůbec nic nestane a že takový výtvor nemá na čtenáře vliv. Mohu však doložit ze své zkušenosti, jak nebezpečná je taková seriálová tvorba. (...) Mládež, která si navykla sytit se obrázkovými seriály, nechce číst vůbec hodnotné autory, poněvadž takové čtení je na rozdíl od tohoto velmi nepohodlné. (...) Mám zjištěno, že sedmdesát procent odběratelů takových časopisů z mého okolí cítí po dvou měsících odebírání živelný odpor k hodnotné literatuře.“ (nesmějte se, já okamžitě vyklízím knihovnu, mažu sbírku a skupuji díla Majakovského a Tolstoje doufajíc, že ještě není pozdě).

Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!

Lidé odjakživa rádi vytvářejí lehkovážné nálepky. Ti, kteří žijí v zemi zaslíbené, medem a strdím oplývající, si oblíbili obviňující označení Rus. Řeč je o nepříteli demokracie, o despotovi, který nás tvrdě potrestá za sebemenší projev svobodomyslnosti. Rus je vývozce prohnilého komunismu, záludný hokejista a nečestný alkoholik. Selhává zkrátka v oblastech, které jsou pro českého člověka tolik důležité. Pokud však na chvíli odvrátíme zrak zády mediálnímu světlu, dozvíme se, co nás nutí takto uvažovat. Není nad to, pro změnu otevřít knihu a vyslechnout Dmitrije Ivanoviče Něchljudova. Hrdina Tolstého románu Vzkříšení odhaluje romantické nitro zasazené do realistického prostředí faktu. Jeho touha změnit vlastní život a pomoci blízké ženě postupně přerůstá v uvědomělý zájem o stále širší okruh lidí bláznivého organismu carského Ruska. Pronáší zcela opačnou, biblicky orientovanou řeč: "Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem."