Dishonored – hra, která většinu ostatních zbavila cti

Přišel jsem na to, že v oblasti stealth her trpím zvláštní schizofrenií. Hrozně moc mě láká něco takového hrát, ale vždy velmi brzo narazím na nechuť právě k těm herním mechanismům, které dělají ze stealth her stealth hru. Nesmyslná omezení, debilní chování nepřátel, neustálé čekání na ten správný okamžik a únavné opakování mise způsobené buď mou neobratností nebo zmateným gamedesignem a nejasným úkolem. A když se něco z výše uvedených důvodů pokazí, mise končí, protože jiné než autory vymyšlené řešení nefunguje.

Na druhou stranu je velmi lákavá tajuplná napínavá atmosféra a pocit toho, že se v herním světě děje ještě něco navíc, co funguje nezávisle na hráčově počínání. Rozhovory postav tvořící, kromě toho hlavního, doplňující periferní děj. Človíčci někam chodí a kdo ví, co tam dělají (jo a vím, že nic, ale ten pocit...).

Jakou mám teda alternativu? Čistě akční hry? Jednoho krásného dne jsem si řekl, že si doplním vzdělání a během týdne jsem dohrál všechny doposud vydané Call of Duty. A výsledkem bylo naprosté znechucení tímto herním žánrem, stupidním příběhem a plytkým gamedesignem. Koridor v před a palec na spoušti. Vybuchující vrtulníky, padající mrakodrapy, atomové zbraně v rukou arcienemáka talibánce ideálně s ruskými předky. Když má člověk pevné odhodlání a smysl pro realitu, dokáže si tohle všechno odfiltrovat a bude čučet, co zůstane. Akční hru tvoří akce. Na tom se shodneme. Bohužel už i to stojí za starou belu. Nepřátelé padají k zemi. Pistolka pistolkuje naprosto nezáživně, vlna za vlnou, když hráč stojí, nic se nestane. U každých dveří se musí čekat na spolubojovníky, protože samozřejmě hráč si sám nic tak složitého sám neotevře.

Provedl jsem pokus se srandovním a smutným výsledkem. Poslední třetinu Call of duty Modern warfare 2 jsem proběhl bez jediného výstřelu. Jen jsem běžel. V „adrenalínové“ honičce na korbě náklaďáků, kde na mě najížděli džípy plné kulometů, kamióny plné výbušných barelů a taky, jak jinak, vrtulníků plných raketometů, jsem jen šoupal kamerou. A šlo to :) Jaký je důvod tohle hrát? No? No ne!

Dnes jsem dospěl do stavu, kdy každou hru, která vše výše uvedené dělá jinak a zajímavě, vyzdvihuju do nebes a těším se z ní jako malej Jarda. Co čert ale nechtěl, je jich jako šafránu.

V mém případě byl první The Tief 3 a jeho atmosférou hustou tak, že by se dala krájet. Pak Dark messiah of dark and magic se svým parádním bojovým systémem. Nádherný svět, architektura a plasmidy v Bioshock. Pohádkově karikaturující (existuje takové slovo?) vizuál Fable 2. V neposlední řadě Half live 2. Politika, evakuace města, stroje a rozhlasové hlášení.

Pejskové a kočičky z Arkane Studios tohle všechno vzali, navrch přihodili New weird, Zeměplochu, takové jako anglické císařství z dob průmyslové revoluce, okultní runy a zombie. A nemusíte se bát, milé děti, toho, že vás z takového dortíku bude bolet bříško. Ne ne. Výsledkem je Dishonored. Za mě hra minimálně roku 2012.

Corvo Attano. Osobní strážce a posel císařovny. Kamarád její malé dcery Emily. Muž, který se vrací z náročné mise s důležitou zprávou. Jeho svět se záhy zhroutí ošklivým způsobem. Císařovna je zavražděna, dcera unesena a probíhá palácový převrat. Mezi tím vším pobíhají krysy roznášející tajemný mor, měnící chudé spoluobčany ve slintající zombíky. Samozřejmě hned někoho napadne, že je to Corvova vina. Ten je uvězněn a do kalendáře mu nové vedení naplánuje mučení a popravu. Naštěstí ale tajný odboj nechce mít z Corva obětního beránka, ale nástroj ke svým vznešeným plánům. Nabídnou mu relativní svobodu a možnost pomstít se, pokud bude chtít.

Tolik k příběhu. Doufám, že jsem toho moc nevyspoileroval. Totiž právě příběh je totiž jednou z největších devíz Dishonored. Je skvěle napsaný, má několik vcelku nápaditých zvratů a pokud bude hráč pilně číst tuny různých knih a poznámek, otevře se mu do detailu propracovaný svět. Upřímně doufám, že jeho autoři ho plánují použit ještě víckrát. Kdyby ne, byla by to hrozná škoda.

Takže hurá do akce. Na hráče jsou připraveny celkem rozsáhlé levely. Ono je to těžko určit na metry. Jejich design je navržen tak, že k cíli vede několik rozmanitých cest. Ve výsledku hráč stráví v jedné oblasti tolik času a projde tolik různých míst, že výsledný dojem je v podstatě sandboxový. Zdi tam samozřejmě jsou, ale při rozumném hraní na ně skoro nenarazíte. Pod zemí, po zemi i na střechách. Cestičky jsou rozmístěny tak chytře, že si jednu najde opravdu každý.

S tím se pojí také řešení jednotlivých úkolů. Nebudu předstírat fakt, že Corvo je nucen nastoupit na plný úvazek jako vrah, assasin. Je pak čistě na hráči, jestli bude držet diktát zadavatele nebo zkusí situaci vyřešit méně brutálním způsobem.

Akce a reakce. Základní zaklínadlo. Corvo má mečík, pistolku a kuši, několik různých druhů nábojů a plasmidy. Teda runy. Ono je to jedno. Funguje to stejně. Za runy se nakupují a upgradují speciální schopnosti a vlastnosti. Corvo se umí teleportovat na krátkou vzdálenost, zastavit čas, vidět skrz zdi a nebo například vyvolat hejno krys. Těch snad ještě v žádné hře předtím nebylo tolik jako tady. Potulují se po městě, válí se v postelích, roznáší mor, žerou mrtvoly (všeho druhu, ale hlavně ty vaše). Existuje jednoduché pravidlo. Čím víc mrtvol, tím víc krys, tím víc moru a nakaženách, mrtvých a následně chodících.

Ono to totiž náramně funguje. Prostředí se mění podle toho, jak hráč hraje. Příběh se zdánlivě větví, spojenectví se ruší, nová vznikají. Postavy umírají nebo neumírají a já ani vlastně nevím, co všechno se tam děje. Důležité ale je, že to všechno dokonale budí pocit velmi otevřené a různorodé hry. Autorům se podařilo spojit všechny prvky lehce a elegantně. Každý si může zvolit svůj styl a projít si hru tak, jak chce, jak ho to baví. 

Žádný prvek nijak významně nenarušuje jiný a hra vám nabízí všechny varianty víceméně nenásilně. Pocitu nelinerálnosti nahrává samozřejme i dostatečné množství vedlejších úkolů, které se také větví a mají několik různých způsobů vyřešení.

Na druhou stranu existují hráči, kteří se prostě nenechají opít rohlíkem, mají hodně času, baví je trhat motýlům křidélka, jsou to trolové a nebo jistý pán Vávra, který svým militantně věcným způsobem dokáže všechny vývojářské kličky a podvůdky prokouknout. Chytře rozmístěné skripty, opakující se trasy protivníků (a nutno podotknout velmi hloupách protivníků) nebo nevyváženého systému run. Těch má hráč nakonec tolik, že posbývají smyslu a hráč je nakonec nemá ani za co utratit. Já měl třeba problém s tím, že hra neobsahuje žádný wow moment. Nemusí to být zrovna padající mrakodrap, ale jeden se snaží, bojuje, mění svět a odměnou je možná krátký úsměv a sklenka otráveného chlastu. Ani pěkná animačka.

A nakonec vyvstane zásadní problém, a tím je fakt, že je hra docela krátká. Tento problém prohlubuje neukojená touha ještě déle zůstat v tom nádherném světě, ještě déle si poskakovat po zapadajícím sluncem ozářených střechách. Touha najít ještě další tajemnou místnost nebo si jen vysbírat všude možně se povalující mince. 

Je to vážně dobrá hra. Je chytrá, zajímavá, krásná. I přes několik chybek dohromady fungující. Podezřívám autory z velmi přesně cíleného marketingu. Až strašidelně dobře se jim podařilo vyhmátnout všechny mé oblíbené prvky a témata. Se slzou dojetí jsem na konci závěrečných titulek hledal krátké věnování:

Našemu Karlovi

s láskou

Arkane Studios