Nepovažuji se za fanouška klasického typu. Odvěké nacionalistické výlevy, záchvaty kolektivního optimismu a "pranýřování neúspěšných" chápu jako vrchol hlouposti a promrhávání už tak krátkého života. Občas je tu však to, co mi dává chuť přisednout k obrazovce a přát vítězství Čechům, nádherným ženám či charismatickým típkům. Ten živelný cit! Touha omezit složité peripetie vlastního života v jeden krátký dočasný příběh, v prostý vzorec vypočítaný během několika hodin. Ta chvilková hra se sebou samým, kterou v mezích ryzí intimity podstoupím a kterou po vypršení času odvrhnu jako nejšpinavější špínu.
Dříve mě při sledování zimních sportů nejvíce vábily příběhy klasického lyžování o osudech borců táhnoucích se do kopce klasickou technikou, letících jako vítr ze skokanského můstku nebo urputně bruslících vstříc cíli velkého závodu. S pomoci televizních kamer teď k vlastnímu údivu nejraději zakouším biatlon, sport, který mým očím dříve nelahodil. V duchu jsem vždy bědoval, kdo mě to zkouší se dřevy na nohou a malorážkou na zádech. Letošní zimní sezóna vše změnila.