neděle 30. září 2012

O velkých proslovech, slovenské lásce a oblekové kráse v objetí žlutého světa


Rozhodl jsem se, že opět po čase půjdu tak trochu stopami Václava Klause a podobně jako on popíšu své nedávné cestovatelské zážitky. Příležitost zajít si pokecat na pracovní pohovor mě zavedla až k „RegioJetu“ a následně po dlouhých pěti letech do Prahy.

Cesta zmíněným vlakem je skutečně levná. Zpáteční lístek z Ostravy do Prahy stojí 590 korun. Uvážíme-li, že „České dráhy“ chtějí za jednosměrnou cestu víc, než čtyři stovky, musíme dát „velkému žlutému zázraku“ za pravdu. Jen, co jsem na Svinově nastoupil a vše se dalo do pohybu, nestačil jsem chrochtat blahem. Dostal jsem zadarmo kávu, koupil si skvělý švestkový dortík za pouhých devět korun, k tomu všemu mi dal stevard „Průvodce žlutým servisem“ a časopis „Žlutý“.

Palubní personál byl opravdu něčím, na co nejsem zvyklý. Napadlo mě, že jeho růžové kombinézy musí zaručeně ultrakonzervativního člověka jižanského typu namíchnout. Muž, který měl na starost příslušný vagón, mi nabídl bezplatně noviny. Odmítl jsem „Mladou frontu“ i „Právo“, protože jsem neměl náladu číst takové věci. Nedávný neúspěch na intelektuálním poli, předchozí půlrok sepisování myšlenek a recyklace pochybných heliocentrických vědomostí, to vše mě odnaučilo číst denní tisk a zajímat se o aktuální politické dění. Když však přišel ten člověk znova a nabízel neznámé časopisy, požádal jsem ho, aby mi dal „Joy“. Ukázalo se, že jde o ženský časopis. Otevřel jsem ho a uviděl, jak to teď nosí Rihanna. Vím už proto, jak bych vypadal, kdybych měl Rihannin účes.

Postupem času mě napadla zábavná „klausovská“ myšlenka, a začal jsem se sám pro sebe bavit pošahanými představami. Přišlo mi, že jsem významný světoběžník a že perfektně hloubám nad světem. Napadl mě proslov: „Když jsem se koukal z okna vlaku na malebné kopce Ústí nad Orlicí, na tu nevyzpytatelnou a kouzelnou krajinu, došlo mi, že globální oteplování je mýtus a že Al Gore brzdí ekonomiku. Ať žije lido-praso-medvěd!"

V časopise „Žlutý“ dodávaném společností „Student Agency“ jsem si přečetl článek jednoho horolezce, který šplhal na „Mount Blanc“. Celková podívaná ve vlaku byla v tu chvíli nasátá atmosférou pružnosti a úspěšnosti. Uprostřed ní jsem přemýšlel, že chci být taky horolezcem. Nejdřív ale musím překonat závrať, kterou dostávám, když se dívám na výšky v televizi. Hold, jak se říká: hezky postupně a jedno po druhém. Nálada byla skutečně novodobá. Napravo ode mě seděl na samostatném místě u okna sexy byznysmen středního věku s břuchem. Přibližně pětkrát během cesty telefonoval. I přesto, že jsem měl neodolatelnou chuť jeho neznámou práci nenávidět, mi přišel docela jako sympaťák. Slečna, která nastoupila v Olomouci a trávila cestu přímo vedle mě, telefonovala zhruba desetkrát. Usoudil jsem, že jí to zkrátka baví, protože všechny její hovory byly naprosto zbytečné. I ona mě však bavila, protože byla ukázkou pomilováníhodné kariéristky z „Velmi křehkých vztahů“. Na začátku mě to docela vzrušovalo, ale s přibývajícími telefonáty přeci jen převážila nechuť. Cítil jsem vnitřní zklamání z náhodné společnice, neúctu k jejímu přehlížení celého světa, a v tu ránu se oživila vzpomínka na slovenskou ženu z léta, kterou jsem poznal na Coloursech, ženu, která sice není prototypem časopisové krásky, ale která je přeci jenom hodně krásná. Je to hrůzostrašné, honí-li se hlavou kombinace ztracené východní lásky s oblekovou mobilní krásou kariéristky a Klausovým proslovem o kopečcích v Ústí.
 
Lidé pokračovali dál ve svých rolích. Na jiné židli seděl mladík a hrál „Age of Empires II“. Hold nová doba, Bohošu! Zapojit do zásuvky a vida! Můžeme si hrát na počítači už i ve vlaku, aniž by se vybíjely baterky při ťukání bez připojení. Zkrátka i tady se dá dohánět práce, i tady se můžeme utopit v umělé zábavné realitě, i tady lehce zapomeneme na život. Proč ne, někdy je to nutné. Ba co víc? Častěji je to třeba, abychom se sami ze sebe nezbláznili. Stejně mi tu ale chyběla otevírací okna. Nové vlaky je ignorují. Nikdo nemůže vystrčit hlavu ven a zařvat: Uííí! Chybělo to možná i chlapečkovi v jiné části vozu. Neviděl jsem na něj, ale slyšel jsem, jak vykládá své hlasité pravdy přes celou místnost. Každý téměř klidný a nevinný vagón má svého rušivého chlapečka. Lezlo mi to na nervy, ale pak jsem se vzpamatoval. Bez těchhle bláznivých hochů a děvčat by se přece život zastavil. Nezastavil jsem se tak trochu já? Nepřestal jsem náhodou poslední dobou mladistvě vyvádět a nezačal stařecky sténat? Tím spíš mě tahle nelichotivá úvaha nechtěla pustit, že jsem viděl naproti důchodce, který se dočetl v Regio brožuře o možnosti stížností, a proto si stěžoval. „Pane, vy ten zákusek ale nemáte nikdy! Pane, to se musí nějak řešit.“  To už ale myšlenky zase odlétly ke slovenské lásce a oblekové kráse. Naštěstí se už nedostaly k Václavu Klausovi.

Na konečné v Praze jsem musel pozoruhodný žlutý svět opustit. Do pohovoru jsem měl spoustu času, tak jsem si prošel epicentrum bláznivého česko-německo-japonsko-jiného ráje. Ve vzduchu stále poletovaly ingredience mých nedávných zkušeností. Při pohledu na Katedrálu svatého Víta jsem si uvědomil pochybné barvy podzimu nechávající uplout pod Karlovým mostem letní svit horkého náměstí v Žilině, podtrhující bláznivou štaci, při které hrozí, že se brzy stanu sexy byznysmenem, neuctivou oděvní kráskou nebo něčím jiným.

V Praze jsem byl naposled před maturitou. Rok 2007 a veselý výlet Oktávy B. Ach bože, kde je ta doba? Kam zmizelo mých devatenáct let a život na Alšáku v Porubě? Matně jsem si z těch časů „Kundu stověžatou“ pamatoval. V podstatě se nic nezměnilo. Co o ní říkám dnes? Na Hlavním nádraží jsou šílené záchody. Mám pocit, že automat a samootevírací dvířka do prostoru pisoárů tam jsou jen tak z principu, z trucu všech pražských železných kol. Praha sice mluví oproti Ostravě dlouze a pomalu, zato pohyby jsou rychlejší. Lidé vybíhají jezdící schody předtím, než je přivřou dveře. Na nádraží do nich vráží ty prosklené na čip a ty tramvajové je jaksi předčasně zavírají při nástupu. Blázni projíždějí ve svých autech kolem sochy Václava na koni, mnohem frekventovaněji troubí a hrozí pěstmi.

Dole u Můstku jsem potkal pana Pecinu s kamarády. Vypadal spokojeně a vyžraně. Ale však ne! Já vím, že jsem si jeho spokojenost falešně namluvil. Politik mi byl v tu chvíli upřímně ukradený. Nevrhal příliš mnoho podstatných životních barev, ani těch nutných, pochybně oblekových a sexy a už vůbec ne krásných slovenských. Byl plný velkých proslovů, které jsem spolu s prezidentem nechal ve vlaku. Petra Zvěřinu jsem na Václaváku nepotkal. On tuším stejně kdysi prozradil, že tam nikdy nebydlel.

Žádné komentáře:

Okomentovat