Od doby, kdy sir Terry Pratchett servíroval svým čtenářům každý rok dva nové díly Zeměplochy, uběhlo už mnoho let. V poslední době je to dokonce ještě horší, protože zeměplošské romány vychází zhruba jednou za dva roky. Nechci zde spekulovat o tom, co tuto skutečnost způsobuje,[1] ale naopak vyjádřit vděčnost za to, že i přesto se máme stále na co těšit. Po dvou letech zde totiž díky úsilí Terryho Pratchetta (a rozhodně i pana Kantůrka) máme zcela nový příběh ze Zeměplochy, a jak je zvykem, opět se může honosit velmi podivným názvem – Šňupec (z ang. Snuff).
A o čem to vlastně tentokrát je? Příběh je na první pohled
naprosto triviální – Sam Elánius jede se svou rodinkou (tj. s malým
Samíkem a s mohutnou Sybilou) na dovolenou. Jelikož však jde o první
dovolenou, na kterou si za svůj dlouhý život v Ankh-Morporku Elánius
dovolil vyrazit, zcela mu uniká význam tohoto slova. Navíc odjíždí do rodinného
sídla na venkov, což je pro něj slovo snad ještě neznámější. A tak si Elánius
oboje přizpůsobí dle vlastních představ do podoby, která mu vyhovuje alespoň
částečně lépe. Z venkova, což je nejnudnější místo, jaké si lze představit,
učiní místo neuvěřitelně bohaté na události. A místo dovolené ho čeká práce. Mohlo
by se tedy zdát, že se z toho stane něco na způsob filmu „Četník ve
výslužbě“, opak je však pravdou. Elánius má k penzi velmi daleko, o čemž
se na vlastní kůži přesvědčí mnoho postav z knihy. Takže vězte, že se
nebudete nudit - sám Vetinari to zhodnotil takto: dočkáte se „spousty protiprávních
akcí, šarvátek, honiček po souši i po moři, po vodách slaných i sladkých ...a
samozřejmě pouštění větrů v sídlech mocných...“ (to poslední není pravda!). Mimo
to se stanete svědky nevídaného intelektuálního pokroku malého Samíka, Elániova
syna, jehož vědecké ambice na poli „hovínkologie“ jsou neuvěřitelné! Tolik tedy
k obsahu.Zeměplocha bez „Zeměplochy“?
Zdá se vám to, co jsem psal v předchozím odstavci, typicky „zeměplošské“? Pak vězte, že jsem se výběrem určitých aspektů díla snažil o to, aby tomu tak bylo. Nový Pratchettův román bych se totiž odvážil nazvat „ne-typickým“, což nejenže může mnoho potenciálních čtenářů odradit, ale může také znechutit mnoho z těch, kteří se do četby této knížky skutečně pustí.Šňupec postrádá mnoho už v podstatě klasických prvků této série. Až se téměř zdá, jako by Pratchett záměrně opouštěl od fiktivnosti daného světa a snažil se tak nabudit dojem, že se příběh odehrává ve světě reálném. Něco takového by se samozřejmě dalo říct i o předchozích dílech, nicméně zde to platí obzvlášť silně.
To, co chybí téměř zcela, je obvyklý absurdní humor. Šňupec je samozřejmě stále dosti zábavný, ale ne už v tom smyslu, jak tomu bývalo v částech předchozích. Odmyslím-li si některé příhody se Samíkem, jedná se o humor, který by stejně dobře fungoval v reálném světě, což vede k tomu, že se zeměplošské prostředí stává postradatelným. Místo zmíněného druhu humoru pak Pratchett čtenářům servíruje nevídaně velkou porci společenské a politické kritiky, o které platí, že už sice také byla přítomná v částech předchozích (hlavně v knížkách o Vlahošovi), avšak nikdy nebyla natolik výrazná a jednoznačná. I zde přitom platí, že naráží na mnohé problémy, se kterými se setkáváme v každodenním životě západního světa.
Pokud bych měl jmenovat věc, na niž jsem byl v Zeměploše zvyklý, a která mi proto ve Šňupci chyběla nejvíce, byla by to postava Smrtě. Nepamatuji si, že bych se setkal se zeměplošskou knihou, ve které by tato postava chyběla, a vzhledem k tomu, že mi to v této knize přišlo tak výrazné, vsadil bych se, že jde vůbec o první díl, ve kterém tomu tak je. Proč tedy Smrť chybí? Napadají mě tři možné důvody: 1) Smrť si vzal příklad z Elánia a vyrazil na dovolenou, čemuž by se samozřejmě nebylo nutné divit :-); 2) Terrymu se na klávesnici pokazil CapsLock; 3) Pratchett se snažil o to, aby kniha působila reálněji. Hádejte, který z nich se mi zdá nejpravděpodobnější?
Ačkoliv mnozí čtenáři i recenzenti tvrdí, že takto Zeměplocha ztrácí ono kouzlo, díky němuž si získala tolik oddaných fanoušků, osobně s tím nesouhlasím. Domnívám se, že jde o normální vývoj, který zřejmě sleduje paralelní myšlenkový i preferenční vývoj samotného autora. Změnu tedy nepokládám za negativum, a i když nové romány ze Zeměplochy stále více působí jako „Zeměplocha bez Zeměplochy“, dokážu si je plně užít.
Politický nekorektní sir Samuel Pratchett
Výše jsem se zmiňoval o tom, že Pratchett ve Šňupci přichází s nemalou dávkou společenské a politické kritiky. Užívá k tomu přitom hlavně postavy Sama Elánia, který je sice po událostech vláčen známým Ankh-Morporským tyranem Vetinarim, nicméně nelze říct, že by se nedokázal vytáhnout se „svými“ názory, z nichž mnohé jsou silně politicky nekorektní.Zajímavé je např. neustálé pochybování o známé teorii dělby moci, o které lze v dnešní době říci, že se během těch několika posledních staletí ustálila a zažila v praxi (alespoň tedy v některých částech světa ...a i v těch asi jen částečně). Sam Elánius si nedělá starosti s tím, že některé zákony na daném místě prostě neplatí. Věří v to, že dokáže předběhnout zákon, který může být jednoduše zaveden později ...o to se nám sice postará zákonodárná moc (Vetinari), ale schopný „lobbista“, jimž Sam nepochybně je, si s něčím takovým samozřejmě nemusí dělat starosti, neboť má tuto moc v jistém smyslu pod kontrolou. Zajde jednoduše později za Vetinarim, geniálním to vůdcem, a prosazení zákona si vydupe. Je sice pravdou, že sám Vetinari není proti tomu, ale to je jen maličkost. V Ankh-Morporku tak panuje nevídaná shoda – nelze sice říct, že by byla veškerá moc v rukou jedné osoby, ale lze si všimnout toho, že jednotliví lidé držící ve svých rukou moc jsou natolik názorově jednotní, že k jakékoli reálné dělbě moci vlastně nedochází. Všechny zúčastněné osoby se podílejí na jakési lidskému myšlení nadřazené „moudrosti“, skrze kterou mohou vládnout jednotně a neomylně.
Popsaný stav věcí je přitom veleben, zatímco funkčnost čehokoliv jiného je vyloučena. Jelikož „světský dav“ nemá přístup k oné „moudrosti“ (to mají pouze jisté neznámo kým vyvolené osoby), demokratické uspořádání státu je nejen nemyslitelné, ale naprosto směšné.
Přesto je ale jisté, že si v této věci Pratchett uvědomuje, že přístupnost zmíněné moudrosti patří pouze do fiktivního světa Zeměplochy, a nikoliv tedy do reality. Lze nicméně poznat, že se v popsaných myšlenkách skrývá Terryho touha po tom, aby tomu bylo jinak (což je samozřejmě pochopitelné :-)).
Co říct na závěr? Nový příběh ze Zeměplochy nepochybně nepotěší všechny. Rozhodně ne ty čtenáře, kteří si přejí, aby Zeměplocha zůstala Zeměplochou. Avšak ty, kterým nevadí změna, nepochybně tato kniha potěší, dokážou-li podobně jako já ocenit obrovskou tvůrčí genialitu Terryho, která se nenechá omezovat čtenářskými touhami a preferencemi.
[1]
Příčin může být více, ale mezi dvě nejpodstatnější patří zaprvé nepochybně to,
že se již Terry nemůže tak dobře soustředit, a za druhé to, že se
v posledních letech soustředí na něco trošičku jiného. Viz http://www.guardian.co.uk/books/2012/jun/20/long-earth-terry-pratchett-stephen-baxter-review
Žádné komentáře:
Okomentovat