Čekání v mlze

před třemi dny: Začalo to tak nenápadně, až jsem si toho zpočátku vůbec nevšiml. Byl jsem doma a bylo takové ticho. Nikdo mi nepsal, nikdo nezazvonil. Seděl jsem v práci, ale nikdo nepřišel. Po cestě v noci domů jsem nikoho nepotkal. Asi náhoda, říkal jsem si.

Poslední dobou si okolí moc nevšímám. Mám co dělat sám se sebou. Stále zahleděný do sebe, hlavu plnou slov a zmatku. Byl jsem vlastně rád, že mě nic neruší. Jenže pak už toho bylo moc a ta samota mě začala štvát a i když jsem dělal všechno možné, nekončila.

Přijdu domů, v pokoji zakopnu o něco ležícího na zemi. Nevšímám si toho. Zapnu počítač, čekám. Počet vzkazů 0, počet emailů 0… Hledím na monitor. Nic dalšího mě nenapadá. Vypnu to. Jdu si lehnout a snažím se spát. Nejde to. Převaluju se v posteli. Je mi zima a potím se. Peřina je zmuchlaná a krátká. Stále mi tam něco chybí, ale nevím co. Zaposlouchám se do tikání hodin. Každé jejich klapnutí ukrojí kousek mého času. Času, který bych mohl strávit nějak lépe, jen vědět jak. Takhle mi to ale nedává vůbec žádný smysl.

 

před dvěma dny: Probudím se. Nevím, kolik je hodin. Vydechnu a od pusy mi stoupá pára. Okna jsou zavřená a topení zapnuté. Zvláštní. Podívám se z okna. Venku je mlha. Nevidím vůbec nic. Zmizela zem, domy v okolí, obloha… Zapálím si cigaretu, klepu popel přes parapet. Vidím, jak se snáší dolů. Jen kousek a pak se ztratí v mléčné nicotě.
 
A stále to ticho. Auta, tramvaje, křik ptáků… Nic. Opět zapnu počítač. Žádné vzkazy. Obrazovka blikne a zhasne. Nikdo mě nechce, nepotřebuje. Zvykám si. Ale nějak to na mě všechno padá. Ten pustý pokoj. Ta otravná nuda. A to si pamatuju, jak to nedávno bylo jinak. Skoro tomu už nevěřím.
 
Musím vypadnout. Projít se. Jen tak. Bez cíle, ale hlavně vpřed. Obléknu se. Nasadím sluchátka, začne hrát hudba. Přeskakuju všechny smutné skladby. Snad mi to zvedne náladu. Překročím tu věc, co leží na zemi, a vyrazím.
 
Venku ta mlha vypadá hustější. Vidím tak na deset kroků. Dáj jsou jen náznaky tmavších stínů. Žiju tady celý život, ale teď to tu skoro nepoznávám.
 
Jdu ulicí. Po deseti minutách přestává hrát hudba. Přehrávač vybitý. Tak na to jsem zapomněl. No nic. Schovávám sluchátka a to ticho, které teď vnímám, je až strašidelné. Někde přede mnou rozeznávám dva stíny lidí a psa. Jdou stejným směrem a po chvíli zmizí. Já nikam nespěchám. Jdu pomalu. Ale vědomí přítomnosti ostatních je uklidňující.
 
Ochladilo se. Slaboučká námraza křupe pod nohama. Mám rád ten zvuk. Ale tady je až nepříjemně hlasitý.
 
Pak zaslechnu ještě něco. Někdo mě volá. Ten hlas bych poznal kdykoliv! Miluju ho! Tam v té mlze. Ten stín…
 
„Ahoj. Kde jsi?“
„Já? Jsem celou dobu doma a čekám, jestli se ozveš.“
„Moc mi chybíš. Proč jsi musel odejít?“
„Vždyť já nikam nešel!“
„Už nechci být bez tebe!“
„Tak nebuď. Lásko! Nechápu to.“
„Vrať se mi…“
 
Rozeběhnu se k ní. Tak dlouho jsem na to čekal. Konečně! Její kontura se přibližuje. Už je mi na dosah. Z běloby se vyloupne zeď. Nic víc. Zmateně se rozhlížím kolem.
 
„Kde jsi?“
 
Běžím kousek doprava, pak se vracím a běžím na druhou stranu. Nic.
 
„Tak kde jsi? Haló!“
 
Vytáhnu mobil a snažím se jí dovolat. Sluchátko mlčí. Neozve se ani oznamovací tón. Do háje!
 
Půjdu raději domů. Možná mě bude hledat tam. Ale před domem nikdo nebyl. Počkám nahoře. Chodím bytem nervózně tam a zpět. Několikrát se jí pokusím zase zavolat, ale se stejným výsledkem jako poprvé. Sakra, zrovna teď musí vypadnout síť nebo co! Zlostí kopu do té věci na zemi. Znova a znova a znova…
 
Začíná se stmívat. Čekání vzdávám. Dokouřím poslední cigaretu. Zapínám opět počítač. Nic nového… Poučen z předešlé noci, vytahuju ještě jednu deku a celý naštvaný, zmatený a v každém případě trochu vyděšený usínám.
 
včera: Od rána mám divnou náladu. Nutkavý pocit něčeho, co musím udělat, ale nevím, co to je. Jako bych zapomněl na něco strašně důležitého. Dost nepříjemné.
 
V pokoji je divné šero. Podívám se na hodinky. Je skoro poledne. Mlha se nezvedá. Leží venku jako poklop bránící světlu na pouti ke mně. Na oknech se tvoří námraza. Žádné ty krásné zimní tvary plné kapradí a vloček. Jen šedý ledový povlak. Jako čirá krev stékající po skle.
 
Dívám se na tu věc uprostřed pokoje. Nehybná hromada. Přemýšlím, kdo to tu nechal.
 
Měl bych si zajít nakoupit. Nemám hlad. Jen něco na pití a hlavně cigarety. Jen hodím něco na sebe. Dojdu ke dveřím bytu. Zamčeno. Kde jsem jen dal klíče? Vlastně si ani nevzpomínám, že bych zamykal. Patnáct minut hledání. Marně. To je teda super. Co teď? Buším do dveří. Snad mě někdo uslyší. Po chvíli to vzdávám. Zkusím telefon. Hluchý. Otevřu okno v kuchyni. Snažím se volat o pomoc. Slova zní dutě. Bez ozvěny a tiše. Studená mlha vtéká oknem dovnitř a dusí mě. Zhroutím se na židli a rezignovaně hledím na stěnu.
 
Mlha už vyplňuje celý pokoj. Její chuchvalce se vlní vzduchem jako kouř. Tvoří bizarní obrazce světla a stínu. Vidím v nich dvě postavy. Sebe a ji. Vzpomínky dokreslují podrobnosti.
 
Ty se směješ. Já tě zlobím a lechtám. Pak se obejmeme a líbáme. Tak dlouze. Šeptám ti, že tě nikdy neopustím.
 
Slzí mi oči. Zamrkám a můj stín se rozplyne. Ty se na mě otočíš.
 
„Slíbil jsi mi to!“
„Já tě přece neopustil.“
„Proč to tak dopadlo?“
„Ale…“
 
Postavím se. Chci se jí dotknout. Je tak krásná. Ale místnost je prázdná.
 
Strašně mě bolí hlava. Vzdávám to. Zase se pomalu stmívá. Rozsvítím. Lustr se v průvanu pomalu houpe. Věci na zemi si ani nevšimnu a jdu si lehnout. Začínám pochybovat o své příčetnosti. Nezvládám to. Ležím na ledové posteli a pozoruju odlesky světla na stropě. Už se musím jen soustředit na to, abych dýchal…
 
Snažím se zavírat oči. Nevím, co je horší. Zda vidět ten hnusný prázdný pokoj nebo tvou tvář jako na filmovém plátně mých víček. Raději ten pokoj!
 
Podívám se na zeď a tvůj stín mi řekne „Miluju tě“ a já se nakloním chtíc ho políbit a obejmout, ale on zmizne. Buším do té stěny, ruce sedřené do krve a křičím „Vrať se, prosím. Buď jen se mnou, taky tě miluju“. Světlo zabliká a zhasne. Je tma. Nic nevidím a je to možná dobře. Vidět cokoliv jiného by znamenalo jen další bolest…
 
Ležím ve tmě a slyším jak pláčeš.
 
dnes: Asi jsem nakonec usnul. Na mokrém polštáři se tvoří námraza. Mám sen o tom, že se topím. Vidím přes klidnou hladinu slunce. Snažím se odrazit ode dna, ale něco mě stále stahuje zpátky. Slunce se vzdaluje. Jakoby se propadalo do temného tunelu. Už nemůžu dále zadržovat dech. Musím se nadechnout. Do otevřených úst mi vniká ledová voda.
 
Vzbudí mě divný zápach. Zvedá se mi z něj žaludek. Celý rozbolavělý vstanu. Doplahočím se k tomu něčemu, co stále leží v pokoji na zemi. Skloním se. Otočím tu hromadu hadrů: Tělo. Vlasy a ruce slepené zaschlou krví. Jsem to já!
 
„Tak takové to tedy je. Říká se, že po smrti se setkáte se všemi, které máte rádi, milujete. Budu teď muset čekat i já na ně? Asi mi nic jiného nezbývá. Bude to trvat strašně dlouho…“
 
A mezitím mlha stále houstne a stíny tmavnou a tmavnou…